KRISTOVA CÍRKEV JE…
Církev, která zve. Církev otevřených dveří. Hřejivá, mateřská církev. Církev porozumění a soucitu, přemýšlení a radosti. Církev, která se směje s lidmi a která pláče s lidmi. Církev, které není nic cizí a která neodsuzuje. Lidská církev, církev pro nás. Církev, která čeká na svoje děti jako matka. Církev, která hledá své děti. Církev, která se zajímá o lidi tam, kde jsou: v práci a při hře, v továrně a na fotbalovém hřišti, mezi čtyřmi stěnami vlastního domu. Církev slavnostních dní a církev každodenních starostí. Církev, která nevyjednává a nezjednává, nestanoví podmínky a nevyžaduje výkon. Církev, která nepolitizuje. Církev, která nemoralizuje. Církev, která nevyžaduje ani nevystavuje osvědčení o dobrém chování. Církev malých, chudobných a neúspěšných, unavených a přetížených, ztroskotávajících a ztroskotaných v životě, v povolání, v manželství. Církev těch, kteří stojí ve stínu, plačících a zarmoucených. Církev hodných, ale i nehodných, svatých, ale i hříšníků. Církev − ne zbožných slov, ale tichých skutků pomoci. Církev lidu.
Kardinál Franz König (1905-2004)
Závěrečná řeč na konci II vatikánského koncilu 8. prosince 1965
