Skutky milosrdenství

24 Čvn

rok-milosrdenstviBěhem Svatého roku Božího milosrdenství měl papež František vroucí přání, aby křesťané přemýšleli o skutcích tělesného i duchovního milosrdenství a naučili se je praktikovat ve svém životě. Milovat jako Bůh to je nejkratší definice toho, co je to milosrdenství. Bůh nás miluje takovým způsobem, že nezáleží na naší odpovědi, jak odpovíme na jeho lásku, jeho prokázané milosrdenství, které dostáváme v nekonečné míře den co den. On nám ho bude dávat stále a na nic nečeká, je připraven milosrdenství projevovat znova do nekonečna. Daruje nám svoji lásku přesto, že my jí nepřijmeme, pošlapeme, neodpovíme – ona je tady stále přítomná a nabízející se v každém okamžiku. Takovému nezištnému milosrdenství se máme učit.

Jak se mi daří projevovat milosrdenství v mém životě? My asi nikdy nebudeme schopni dojít do stavu pravé lásky, jakou miluje Bůh, ale to, co můžeme udělat, je takovou láskou zkoušet milovat, vrůstat do ní. K tomu jsme dostali právě tento celý rok, abychom se mohli znova pokoušet pravé lásce učit a odhalovat všechna tajemství pravé lásky Otce.  Jde o lásku ke všem i k těm, kteří jsou složití, se kterými se těžko žije, kteří nám ubližují a zraňují nás, kteří nás nechápou a odsuzují, kritizují.

Prosme, abychom byli milosrdní jako Otec v našich rodinách, v kostele, ve farnosti, ve školách, všude na pracovištích, aby milosrdenství zasáhlo svět skrze nás tak, jak ho my v hojnosti dostáváme od Boha. Milosrdenství má tolik odstínů a podob.

Přijímat cizince / ujímat se lidí bez domova

Všichni jsme poutníci na této zemi – dalo by se říci migranti – Boží děti, které Bůh všechny postavil na cestu. Nikdo na této zemi nemá stálý domov. Všichni odsud musíme jednou odejít do věčného domova. Pro Boha není nikdo cizí, máme všichni domov v jeho srdci. Jsem schopen přijmout a pohostit cizince – kohokoliv? Neminout ty, kteří jsou na ulici a nemají domov? Ty, kteří přicházejí ze zemí, kde jsou války a nepokoje a hledají nový domov? Ale cizí není jen ten, kdo přichází z jiné kultury, jinak se chová, jedná, je jiného vyznání a já mu nerozumím. Cizí mi může být někdo blízký – dokonce v mém domě, v zaměstnání, ve farnosti – je to ten, komu nerozumím, s kým nesouhlasím, koho nechápu a nechci mít s ním nic společného.  Ale Ježíš říká, miluj také ty a přijmi je – to je ukryto v tomto skutku milosrdenství. Jak se mi daří přijímat cizí pohled na věc… cizí názor… jiné rozhodnutí, než je to moje? Přijmout a pohostit cizího neznamená, přijmu tvůj názor a tvé pohledy, že s tebou budu souhlasit – NE ale můj stůl je tvým stolem a můj čas je tvým časem – prosím – moje láska je tady pro tebe i mé ruce… nohy… srdce. Je to radikální, ale tohle chce Ježíš. To se učme zvlášť v naši církvi – jak milovat cizí – na tom spočívá biblická pohostinnost.

Odívat nahé / odívat druhé pláštěm milosrdenství

Tento skutek milosrdenství vznikl v čase, kdy bylo potřeba pomáhat více lidem, kteří byli nazí a neměli co na sebe. Jestli je někomu zima, nemá prostředky na živobytí, tak mu máme pomoci, aby to tak nebylo.  Ale tento skutek milosrdenství obléknout nahé, se nás netýká jen oblékáním. Každý z nás má něco, za co se stydí. Bojíme se, že když se to lidé dovědí, když zjistí, kdo jsem, když uvidí mé hříchy, když poznají moje nedokonalosti, křehkost, zrady, že to bude hrozné. Máme v sobě plno takových míst, kdy se bojíme, že se lidé o nás dozvědí celou naší minulost, pravdu a pak nás nepřijmou. Když by uviděli mé hříchy, když poznají, jak neumím milovat, co všechno jsem provedl a za co se opravdu stydím. Na čem spočívá účinek tohoto milosrdenství? Mohu k takovému člověku přijít a říci, že se toho jeho studu nestydím – že mi to nevadí, že mě to neodrazuje, neznechucuje, ale mohu říci: „Pojď, já tě přikryju a zakryju v tobě to, co tam není v pořádku, u mě nejsi vystavený na posměch, já tě obléknu a zahrnu pláštěm milosrdenství, ochráním tě. Nebudu o tobě šířit dál to, za co se stydíš, tvoje slabosti, neboj se.“ Také toto je skryto pod tímto skutkem odívat nahé.

Navštěvovat vězněné

V tomto roce milosrdenství, ustanovil papež František každé dveře do vězeňské cely svatou bránou milosrdenství – a také každé dveře do vězeňské kaple, aby skrze tuto milost mohli věznění dosáhnout odpustky a všechno, co svaté brány v tomto roce přinášejí. Málokdo z nás se dostane fyzicky k někomu ve vězení, ale můžeme posilovat nadějí ty, kteří byli zbaveni svobody. Můžeme pomáhat těm, kteří se znovu vracejí do života, aby ho mohli prožívat plnohodnotně. Mysleme také na ty, kdo jsou vězni ne ve věznicích kamenných, ale za mřížemi jiného druhu: kteří jsou uvězněni v alkoholu, pornografii, drogách nebo jiných neřestech, jež zotročují duši a vrhají ji do propasti. Nekritizujme tyto lidi, nesuďme je, ale podejme jim pomocnou ruku. Existuje ještě i jiný druh vězení a tím může být i mé srdce, ve kterém mnohé vězním v mých představách. Mohu je právě v tomto roce milosrdenství osvobodit od toho, jak si přeji, jak by se měli chovat, jednat, reagovat, kým mají být. Osvobozujme ale také i sebe ze svých cel, kde jsme uvězněni pod pohledem druhých, v jejich představách, které plníme a které nás zotročují a spoutávají, které nám brání být takovými, jakými nás chce mít Bůh. Když se představám druhých často podrobujeme a necháme se tím vším ovlivňovat, jsme nešťastní a nemůžeme prožívat radost. Vyjděme na svobodu a vyvádějme na svobodu i všechny v našich srdcích. Dovolme druhým být takoví, jací jsou ve své jedinečnosti. Dovolme to i sobě. Milovat druhého jako sám sebe je milovat svobodně a bez podmínek.

Napájet žíznivé

Každým podáním sklenky vody žíznivému naplňujeme toto milosrdenství. Ale podat někomu sklenici vody nás nestojí tolik, jako někomu věnovat svůj čas, pozornost a to je náročné. Existuje i žízeň po lásce, po přátelství, po sdílení, po pozornosti… Žijeme v době, kdy nemáme čas a tak mnoho našich vztahů je jako poušť – vyprahlá a bez života. Žízníme po pravé lásce, po pravém štěstí, po pravé radosti, po pravém pokoji… a víme, kde je načerpat, kde je ten pramen? Uvědomuji si, že moje žízeň je žízeň po lásce – po Bohu, který je láska? On je odpovědí na moje nejhlubší touhy. Bůh vidí naší vyprahlost a prázdnotu a touží nás napojit tou živou vodou, abychom pak i my mohli ostatní přivádět k tomu nikdy nevysychajícímu pramenu milostí.

Sytit hladové

Bůh umístil na zemi chudé mezi nás, kdokoli má hlad v něm strádá i Kristus. Někdy to není neochota někoho nasytit a pomoci mu, ale spíše neochota to vůbec vidět – zahlédnout, že je vedle mě někdo, kdo má hlad. Matka Tereza o tom říká: „Když je člověk nechtěný, nemilovaný, zanedbaný, všemi zapomenutý, to je myslím větší hlad, větší chudoba, než když člověk nemá co jíst. Ve světě je větší hlad po lásce a ocenění, než po chlebu.“ Když nemůžeme nasytit hladové chlebem, určitě můžeme pomoci utišit tento hlad někoho z našich blízkých nebo lidí v našem okolí, ve farnosti. Buďme vnímaví a dívejme se nejen očima, ale i srdcem.

 Navštěvovat nemocné

Jak v tomto skutku lze podávat lék milosrdenství? Jistě známe plno nemocných ve svém okolí, kteří onemocní jen na krátký čas, ale mnozí třeba i na týdny, měsíce a roky, pro které je čas na lůžku nekonečný.  Známe ty, kteří nemohou už vycházet ze svých domů a jejich pokoje se stávají vlastní celou. Každého nemocného mohu navštívit, potěšit, vyslechnout jeho trápení, přinést pokoj do toho jeho utrpení. Naši trpící bratři a sestry potřebují kolem sebe především klidné, důvěřivé a radostné lidi. Takoví jim mohou pomáhat mnohem více než ustaraní a zoufalí. Náš falešný soucit jim působí jen další smutek a zmatek a nemůže se trpícímu stát zdrojem naděje a pokoje. Mnohdy nás před návštěvou někoho nemocného brzdí strach. Je pro nás těžké se dívat na utrpení druhého, nevíme, co říci, bojíme se, že taky budeme trpět a zaplétáme se do utrpení druhých mnohdy způsobem, který není vždy správný a vychází spíše z naší sebelásky. Ale pravá láska je bez hranic a mnohdy stačí jen přítomnost, mlčení, nebo modlitba u lůžka nemocného. Potěší jistě třeba i SMS, pozdrav, zavolání… Nemocní jsou nejvíce vděční za náš darovaný čas. Čas, který můžeme v jejich blízkosti podle zdání dnešního světa ztrácet, ale tento čas je tím nejvzácnějším, co nemocnému můžeme přinést jako dar. Ale mohu nabídnout pomoc také těm, kteří se o nemocného starají, těm, kteří taky potřebují odpočinek a načerpat sílu k této službě lásky. Mysleme více i na ně. A jednou možná uslyšíme na věčnosti: „Byl jsem nemocný a navštívil jsi mě“ a my se zeptáme: „A kdy jsme tě Pane viděli nemocného, trpícího, bolavého?“

Pohřbívat mrtvé

Je to skutek milosrdenství, který je posledním projevem mrtvému tělu našim blízkým. Každé loučení – a zvlášť to poslední je bolestné. Všichni jsme jistě už zakusili, co to je ztratit někoho blízkého, drahého, milovaného. Smrt není konec, je to jen změna, ale právě ta změna potřebuje čas k tomu, abychom se s tou situací smířili a přijali ji, vyrovnali se s ní. Respektujeme pozůstalé? Nebráníme jim svými požadavky – jak se mají chovat a jak se s tou ztrátou blízkého mají vyrovnat – ve skutečném truchlení? K pohřbu patří vzpomínat, děkovat a odpouštět. Děláme to? Nabízím pomoc těm, kteří prožívají bolest ze ztráty blízkého a připravují pohřeb? Jak slavíme výročí smrti blízkých a jak tomu učíme děti? Dáme pozůstalým vědět, že jsme si vzpomněli? Pamatujeme na zemřelé v modlitbách a necháváme za ně sloužit mše svaté? Ale i na toto milosrdenství se dá podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Jak se chovám k někomu, kdo mě zradil, opustil, ublížil mi? Bolí to a nedokážu to jen tak mnohdy přejít – odpustit, znova dát důvěru. Mnohé lidi, kteří mě zklamali, můžu doslova pohřbít a jsou pro mě mrtví, i když stále jsou zde mezi námi a můžeme se potkávat a míjet. Dokážu znovu obnovit k někomu důvěru, jako to udělal Ježíš? On věděl při poslední večeři, že je zrazován, ale ještě učil apoštoly milovat, projevoval jim gesta lásky, všem umyl nohy, daroval sám sebe… A po zmrtvýchvstání? Nezlobí se na apoštoly, nevyčítá jim NIC – prostě odpustil… ba co více, miluje je stále stejnou jedinečnou, nezištnou láskou a stále má o ně velký zájem a důvěřuje jim. Chce být s nimi a doprovázet je všude, kde půjdou. Toto je pravé milosrdenství. Učme se od svého Učitele, jak odpouštět, milovat a žít v dotecích milosrdné lásky.

Poučovat neznalé

Ježíš učil apoštoly, učedníky a všechen lid, pomáhal jim poznávat, co nevěděli, co nechápali, odkrýval jim vše pomalu, postupně skrze své milosrdné srdce.  Abychom mohli poučovat neznalé, musíme my sami být ochotni se nechat poučit. Někoho druhého učit, je výraz pokorné služby, která ale nechává poučovanému svobodu a pak se tato služba může setkat s vděčností. Jakýkoli nátlak nebude nikdy milosrdenstvím. Milosrdné učení/poučení je zaměřené na toho druhého – jemu pomoci – aby to nevedlo k ponížení z pýchy, že toto já už dávno vím, že jsme lepší než ti druzí a můžu tedy učit a poučovat, kolikrát jsme se s někým takovým setkali. To se pak úmysl poučení proměňuje v krutost a nikdy nebude přijato, jen způsobí zranění, které může být na celý život. Vyprošujme si hodně odvahy a taktu, soucitu k tomuto kroku milosrdné lásky v otázkách víry, života, morálky, aby to nebyla manipulace, jakékoli násilí. Sami na to nemáme, ale učme se to skrze Ducha svatého. Pak i každý z nás může jít a předávat druhým to, co pochopil, poznal, zakusil, může se dělit o své poznání v pokoře a lásce.

 Poradit nerozhodným- pochybujícím

Všichni v životě prožíváme pochybnosti, jsou součástí života i víry. Požádat v té chvíli o radu a upřímně klást otázky ohledně víry nebo života je krok, který povede k rozhodnutí. Radit dokážeme všichni a děláme to den co den, ale jaké jsou ty naše rady druhým?  Stojí o ně, požádali nás o radu? Jsou moudré nebo je to jen moje představa, co by druhý měl dělat a jak se rozhodnout, podle mé představy? Dar rady je jedním z darů Ducha svatého, na něho se nejvíce obracejme. Bůh mi ukazuje směr, cestu životem. Vyslovený názor, který pomáhá lépe se rozhodnout, představuje velmi cenný dar. Nebojme se o radu prosit, ale nebojme se ani někomu radu poskytnout a tak hledat novou naději. Pokud někdo žádá mě o pomoc, nemusím znát na všechno odpovědi a mnohdy si ani já nemusím vědět rady, co říci, ale i to je odvaha vyslovit v pokoře, že nevím, neznám odpověď a nemůžu poradit, ale můžeme vyhledat někoho, kdo může pomoci. Koho prosím o radu, komu mohu svěřit vše, co mě uvádí do pochybností? Mám někoho, kdo mě duchovně vede a pomáhá?

 Trpělivě snášet obtížné osoby

Co pro mě znamená trpělivost? Trpělivost je ctnost, která je velmi potřebná k životu, k soužití, k růstu, k lásce. Láska je trpělivá – Bůh má nekonečnou trpělivost se mnou a tak se od něho učím být trpělivý se sebou i s bližními. Setkáváme se stále s druhými, kteří nám nejsou sympatičtí, příjemní, jejich chování, názory nás rozčilují, ale stejně tak můžeme působit na druhé i my. Nikdo z nás nestojí o prudké odsuzování a kritizování. Jsme všichni slabí a máme své chyby a nedostatky, ale láska chápe, že člověk potřebuje čas na růst a poznávání, dozrávání. Mám trpělivost sám se sebou? Pokud mi schází, nebudu jí mít ani k mým bližním. Dokážu se domluvit s lidmi odlišného charakteru, být s nimi v jedné společnosti, ochotně jim pomáhat, žehnat jim? Pamatujme, že naše modlitby, pokání, přistupování ke svátostem a almužny nám nic nepomohou, pokud budeme v srdci živit třeba jen k jedinému člověku zlo a nenávist. Kdo nemá pravou lásku k obtížným lidem, ten je pak tvrdě odsoudí a vidí na nich samé zlo a pak si jen přeje, aby mu dali pokoj. Vyprošujme si pravý pokoj do našich srdcí a ten nám pomůže zvládnout všechny ty těžké situace dne, kdy se budeme setkávat s těmi, kteří nám doslova lezou na nervy. Když jsme ve vnitřním klidu a pokoji, Pán působí skrze svou milost mnohem více. Nezapomínejme, že ďáblova strategie je vzít pokoj. Buďme tvůrci pokoje a budeme více trpěliví, šťastní a spolu s námi i naší blízcí.

Napomínat hříšníky

Dříve, než začneme uskutečňovat tento skutek milosrdenství, sami bychom měli umět rozpoznat své hříchy. Slovo hřích se v řečtině řekne (h)amartia, toto slovo doslovně znamená netrefit do cíle a tím cílem není nic jiného, než láska. Může to znamenat zbloudit, ztratit se, netrefit do toho pravého terče lásky. Známe nejdůležitější dvě přikázání: Milovat Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly a milovat svého bližního jako sám sebe. (Mk 12,30-31) Hříchy jsou vodítkem našeho duchovního života, ony nám ukazují, po čem toužíme, ale kde jsme šlápli vedle. Co opravdu chci, když ten hřích činím, co je za tím skryto a co míjím? Položme si zde i otázku, co nečiním z lásky a měl bych dělat? Kde utíkám, před čím se skrývám, co nedělám a měl bych dělat? Také toto patří do vyznání našich vin a hříchů. Každý můj hřích se dotýká všech na celém světě. S pokorou přistupujme ke svátosti smíření a nebojme se, protože nikdy nebudeme nebeským Otcem odmítnuti. Tento rok se nám nabízí k prohloubení poznání našich vlastních hříchů a k tomu jsou nám nabídnuty právě skutky milosrdenství. V jejich světle můžeme odhalovat to, co nám bylo po léta skryté. Když se nám to podaří objevit u sebe, odhalit a vyjmout ty naše trámy, budeme moci pomáhat i bližním vytahovat jejich třísky. Nejde tak o usvědčování bližních z jejich hříchů, ale o pomoc, jak najít znovu cestu k tomu pravému cíli. Mějme odvahu z lásky k danému člověku ho upozornit na jeho hřích, protože hřích zaslepuje a hříšník ho mnohdy nevidí. Ať je naše napomenutí projevem přátelství a důvěry. A nezapomínejme oddělovat hřích od hříšníka.

Těšit zarmoucené

Nikdo z nás na tomto světě se nemůže vyhnout tělesnému nebo duševnímu utrpení. Každý jsme zakusili utrpení, zklamání, opuštěnost. Náš nářek může být ale i útěk od dobra ke zlu, kdy vidíme jen samé negativa, temné strany života, chyby – v rodinách, ve farnosti… zoufáme si, jaký je ten dnešní svět. V nářku docházíme ke smutku a k hněvu a ten zapáchá a přináší smrt. Nenechejme se paralyzovat nářkem, topit se v beznaději, lomit ruce nad tím, co mě potkalo. Ďáblova melodie je nářek, on nám brání ve vděčnosti, zaslepuje nás a zbavuje naděje. Nářek je nejkratší cestou jak nevidět to, co od Boha dostáváme. Nevidíme pak žádné dobro, ale jen zlo. „Ve chvílích smutku, při utrpení v nemoci, v úzkosti z pronásledování a v bolestném zármutku hledá každý slovo útěchy. Silně vnímáme potřebu, aby nám někdo byl nablízku a měl s námi soucit. Zakoušíme, co znamená být dezorientováni, zmateni, dotčeni v hloubi tak, jak jsme na to nikdy nepomysleli. Rozhlížíme se kolem v nejistotě, abychom nalezli někoho, kdo by mohl naši bolest pochopit. Mysl se plní otázkami, ale odpovědi nepřicházejí. Potřebujeme milosrdenství a útěchu, jež přichází od Pána. Všichni ji potřebujeme. Náš nedostatek, ale také naše velikost spočívá v tom, že můžeme prosit o útěchu Boha, který přichází a svojí něhou stírá slzy z naší tváře.“(papež František) Bůh je tou největší útěchou, skrze Ducha Utěšitele se dotýká srdce člověka drceného bolestí a dá mu pocit bezpečí a pokoje. Nebojme se těšit zarmoucené a posilovat jejich důvěru. A nejde jen o slovo, někdy je potřeba i mlčet, aby slova nebyly banální. Sdílejme s druhými to, co je trápí, plačme s plačícími, radujme se s radujícími. Neuzavírejme se před utrpením druhých, nepřehlížejme je, ale vyprošujme si pomoc od samotného Utěšitele. Nebuďme zahleděni do sebe a do svých problémů, ale všímejme si druhých a služme tam, kde je to potřeba.

Odpouštět

S našimi bližními můžeme být spojeni pozitivně nebo negativně. Toho, koho milujeme, máme stále ve svém srdci a doprovází nás všude, ale stejně je to tak i s tím koho nesnášíme, kdo nás zranil a kdo nám ublížil – jsme s ním stále propojení. Při jakémkoli neodpuštění jsme navázání na toho, kdo nás zranil, urazil, ublížil, potupil, způsobil křivdu a to vnáší do našeho života smutek a nevyrovnanost, jsme zablokovaní a naše vztahy umírají. Neodpuštění negativně ovlivňuje celý náš život, tělo i psychiku. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil, dále. Odpustit těžká provinění i proti spravedlnosti a smířit se odpuštěním, to je skutek milosrdenství a nové východisko, když se promíjí i to, co je z hlediska spravedlnosti neprominutelné. Jedině Bůh má moc v našem srdci vytvořit prostor puštění se křečovitého domáhání se spravedlnosti. Bůh to dělá při každé naší lítosti a prosbě o odpuštění, zvlášť ve svátosti smíření. Odpuštění nám dává možnost odblokovat a uzdravit naše vztahy k Bohu i k bližním. Mnohdy ale po odpuštění zůstává jizva v ráně a její uzdravení vyžaduje čas a trpělivost. Odpuštění má moc postavit hráz zlu a zastavit lavinu msty. Tímto výrazem milosrdné lásky můžeme odpouštět každou maličkost během dne, ale i to, co nezranilo zrovna nás, ale někoho z našich blízkých. Odpuštění je nezasloužený dar a v tom se nejvíce podobáme našemu nebeskému Otci. Milosrdenství nás zve, ať ukončíme staré spory, staré křivdy a smíříme se odpuštěním, které je tak důležité i pro naše zdraví. Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,14,15)

 Modlit se za živé a zemřelé

Modlitba je základní postoj, ze kterého vyplývají skutky milosrdenství, je obsažena v každém skutku tělesném i duchovním.  Skrze ni vstupujeme do společenství Nejsvětější Trojice a jsme pozvání do tohoto vztahu lásky, důvěry, přátelství k rozhovoru s někým, kdo mě bezpodmínečně miluje. Mohu zde od srdce k srdci přinášet všechny mé drahé a blízké, ale i vzdálené, veškeré situace, celou církev, celý svět. Podporovat druhé naší modlitbou je významný skutek lásky, pomáhá nám, abychom přemáhali egoismus, a povznáší naše srdce k Bohu. Kolik lidí se takto modlí denně i za mě? Kdo všechno mi vyprošuje milost a požehnání? Modlitbou mohu Boha za cokoli a kohokoli chválit, děkovat, přimlouvat se, prosit… Kolik času věnuji modlitbě během celých 24hodin dne? Modlitbou může být i každý můj nádech i výdech, úder srdce, tomu se učíme a vrůstáme stále skrze ni do pravé lásky. Mohu střelnou modlitbou pomáhat během celého dne kdekoliv. Zkusme místo posuzování druhých, řidičů na silnici, spolucestujících, všech, které denně potkáváme, míjíme, s kterými se setkáváme – se učit jim žehnat, vyprošovat milost.  Mohu, když projíždí houkající sanitka nebo letí záchranná helikoptéra, se pomodlit za toho dotyčného nemocného člověka i lékaře, kteří ho budou ošetřovat… když slyším zprávu o někom, kdo zemřel, mohu mu vyprosit pokoj… když slyším o vězněných, uprchlících, mohu i jim v tu chvíli vyprošovat požehnání do jejich utrpení a trápení… když sleduji zprávy, mohu se modlit i za všechny v těžkých situacích života, o kterých tam slyším… přimlouvat se mohu za ty, kteří pečují o někoho velmi nemocného… atd. Mějme otevřené srdce, které umí vidět ty, kteří modlitbu potřebují a veďme k modlitbě i naše děti. A modleme se i za zemřelé. Mnozí umírali a umírají plni svého sobectví, zášti a nevyřešených pozemských bitev a problémů, neodpuštění. Někdy stále zůstávají svázáni se zemí. My jim můžeme vyprošovat, aby byli osvobození od hříchu. Patříme všichni do rodiny Božích dětí a na nás dopadají důsledky i jejich hříchů.  Mysleme na ty, na které nikdo nepamatuje a nikdo na ně nevzpomíná.

Modleme se za sebe navzájem, ať Pán otevře naše oči a srdce, abychom dokázali odkrývat a vnímat tajemství milosrdenství, které se děje před našima očima a jehož jsme svědky.

Marcela Krůpová