Boží Tělo – o jednom kontextu, na který se někdy zapomíná.
Nepřipomíná se proto, abychom cokoli někomu znechutili nebo zpochybňovali – ať je to jasné –, i když to budou smutné příběhy, ale abychom si vybudovali větší citlivost. Procesí Božího Těla, patří k nejrozpoznatelnějším obrazům katolicismu v mnoha zemích. Hostie, která je už skoro 800 let středem této slavnosti, byla po staletí používána také jako nástroj úplně jiného druhu než jsme zvyklí.
Roku 1215 přijal IV. Lateránský koncil dogmatickou definici transsubstanciace, tedy toho, čemu běžně říkáme přepodstatnění. Věříme, že během konsekrace se podstata chleba a vína doslova a zcela proměňuje ve skutečné tělo a krev Ježíše Krista. Vnější podoba zůstává stejná – chuť, vzhled i vůně chleba a vína –, ale věříme, že jejich podstata mizí a je nahrazena něčím nekonečně větším. Je nahrazena samotným Bohem. Důsledky tohoto dogmatu byly dalekosáhlé. Jestliže je hostie doslova, materiálně tělem Boha, pak její znesvěcení znamená něco mnohem závažnějšího než pouhou profanací posvátného předmětu. Je to téměř druhé ukřižování a útok na samotného Boha. Víme, že taková horlivost a opatrnost některé lidi provází dodnes. Čím více se rozvíjel eucharistický kult a čím výše byl zdůrazňován teologický status hostie, tím závažnější byla obvinění z jejího znesvěcení. Padesát let po vyhlášení tohoto dogmatu ustanovil papež Urban IV. svátek Božího Těla. Eucharistický kult se začal silně rozvíjet. Někdy až příliš, protože se v určitém okamžiku více soustředil na adoraci než na samotné přijímání eucharistie.
V polovině 13. století se k dřívějším obviněním Židů z rituálních vražd začala přidávat také obvinění ze znesvěcení hostie. Schéma těchto obvinění bylo téměř totožné ve všech zemích a ve všech stoletích, kdy se objevovalo. Podle něj měli Židé kupovat nebo lstí získávat od křesťanů konsekrované hostie a následně je zneuctít. Když z propíchané nebo poškozené hostie začala téct krev, vyděšení pachatelé se ji pokoušeli ukrýt. Obvykle se jim to nepodařilo. Zázračným způsobem vyšel jejich zločin najevo, byli dopadeni a usvědčeni. Po dopadení prý nadále setrvávali ve svých bludech a nakonec skončili na hranici. Tento příběhový model posiloval víru lidí v přepodstatnění. Krev vytékající z probodávané hostie měla být důkazem, že hostie je skutečně tělem Kristovým. Zároveň však tento model pohodlně stavěl Židy do role vrahů Boha a poskytoval lidem právní i morální záminku k zásahům proti nim. Údajné vypořádání se s Židy mělo odvracet Boží hněv od křesťanů.
Dnes se nám může zdát hloupé a primitivní myslet si, že zabíjení kohokoli zmírňuje Boží hněv. Ve středověké logice tomu však bylo jinak. Tehdy se tvrdilo, že sucha, epidemie a pohromy jsou Božím trestem. Existence takových rouhačů a ničitelů posvátných věcí v komunitě mohla na celou společnost přivolat trest. Bylo tedy třeba Boha pomstít a zbavit se zlých lidí, jinak hrozilo, že všichni zemřou například na mor. Jedno z prvních obvinění ze znesvěcení hostie se objevilo v Paříži roku 1290. Podle tohoto obvinění židovský lichvář jménem Jonatan slíbil zadlužené křesťance, že jí vrátí sváteční šaty, které mu dala do zástavy, pokud mu přinese hostii, protože chtěl vidět krev. Žena hostii přinesla. Jonatan ji začal propichovat a vytekla z ní krev. Poté ji trhal a vařil, ale hostie nejen krvácela, nýbrž se po každém poškození také zázračně obnovovala. A znovu je třeba připomenout – nemluvíme o historických událostech, ale o historických obviněních a vyprávěních, nikoli o skutečných faktech. Jiné podobné příběhy vznikaly místně právě na základě tohoto pařížského vyprávění. Opakovaly se v nich stejné motivy: křesťanská žena, propichování hostie, její krvácení, zázračná nezničitelnost. Tyto prvky se objevovaly v příbězích z Německa, Rakouska, Čech, Slezska i Polska.
Dvacet let po pařížských událostech, roku 1298, se v bavorském městečku Röttingen objevil muž, který vstoupil do dějin pod jménem Rindfleisch. Prameny se neshodují v tom, zda byl chudým rytířem, nebo řezníkem. Shodují se však v jedné věci: prohlásil, že obdržel od Boha osobní pověření pomstít Židy za znesvěcení hostie v Röttingenu. A začal jednat. Dne 20. dubna 1298 byla celá židovská obec v Röttingenu, čítající 21 osob, upálena zaživa. To však bylo teprve první město. V čele ozbrojeného davu táhl dál – od města k městu: Rottenburg, Norimberk, Bamberg. V Norimberku, kde Židé hledali útočiště v pevnosti, Rindfleisch porazil obránce a všechny pobil. Židovské kroniky, zejména Norimberský memorbuch, uvádějí 44 takto krví poznamenaných měst. Historikové odhadují, že během několika měsíců bylo z jeho podnětu zabito tři až pět tisíc Židů a zničeno 146 židovských obcí. Pouze ve dvou městech – v Řezně a Augsburgu – se místní úřady rozhodly Židy chránit a nedovolily, aby jim bylo ublíženo. Co nakonec Rindfleische zastavilo? Morální pohoršení to nebylo. Církev nezasáhla. Král Albrecht nařídil jeho oběšení. Židé však zaplatili velmi vysokou cenu. Taková obvinění totiž nejen připravovala lidi o život, ale sloužila také jako záminka ke konfiskaci židovského majetku bez soudu a k rušení dluhů, které měli křesťané vůči Židům. O čtyřicet let později, po Rindfleischových masakrech, se v bavorském Deggendorfu skupina místních obyvatel – a není bez zajímavosti, že všichni byli u Židů zadluženi – rozhodla jednat podobně. Obvinili Židy ze znesvěcení hostie a pod touto záminkou je povraždili. Dluhy zmizely a vrazi zůstali nepotrestáni. Zrušení dluhů navíc potvrdil výnosem dolnobavorský vévoda Jindřich. Jaký to mělo následek? Další pogromy v dalších městech. V Deggendorfu se navíc stalo něco ještě děsivějšího. Město se stalo poutním místem. Po další staletí sem přicházely tisíce zbožných lidí uctívat údajně zázračnou hostii – tu samou, jejíž domnělé znesvěcení posloužilo jako záminka k masakru. Po staletí zdejší kostel vystavoval tuto údajně zázračnou hostii jako znamení Boží prozřetelnosti. Od roku 1338 až do roku 1992. Teprve v roce 1992 bylo oficiálně přiznáno, že celý příběh o zázračné hostii byl protižidovskou fikcí. Více než 650 let byla tato fikce udržována a stala se součástí místní zbožnosti.
Podobně tomu bylo v Polsku. Začalo to v Poznani. Psal se rok 1399. Podle legendy chtěla skupina poznaňských Židů – stejně jako ve všech podobných příbězích – zjistit, zda jsou konsekrované hostie skutečně tělem Kristovým. Měli podplatit služku jménem Kristýna, aby pro ně ukradla hostii z dominikánského kostela. Dále se příběh odvíjel stejně jako všechny ostatní: propichování hostie, krvácení, zázrak, nalezení hostie v městských bažinách, další zázraky a nakonec odsouzení Židů k smrti. Ušetřeni byli pouze ti, kteří přijali křest. Na místě údajného nalezení hostie založil král Vladislav Jagello kostel. Tento kostel stojí v Poznani dodnes a nese jméno Kostel Božího Těla. Tento příběh má pokračování. Představte si, že po nějaké době se židovská obec obrátila na krále s žádostí o nové prošetření celé záležitosti. A roku 1434 bylo nařízeno nové vyšetřování. Trvalo dvacet let a Židé znovu prohráli. Po přezkoumání případu soud roku 1454 nařídil židovské obci, aby jako náhradu za údajné znesvěcení hostie každoročně přispívala na procesí Božího Těla částkou 800 tynfů (stříbrných mincí). A jednou za sto let, při každém kulatém výročí tohoto údajného poznaňského zázraku, se museli tři starší židovské obce účastnit eucharistického procesí na Boží Tělo s noži v rukou, aby symbolicky připomínali tuto domnělou dávnou svatokrádež. Tento pochod s noži během procesí Božího Těla patřil k nejvíce ponižujícím rituálům, jaké dějiny křesťansko-židovských vztahů vůbec znají. Konal se po celá staletí. Dnes už víme a nemáme o tom žádné pochybnosti, že tato legenda byla kompilací různých antisemitských příběhů z různých zemí Evropy. Nejstarší podání hovoří pouze o nalezení hostie nad řekou Wartou. Roku 1453 přijel do Vratislavi slavný františkán, později svatořečený kazatel a papežský legát, Jan Kapistrán. Pronesl několik kázání, v nichž varoval před nebezpečím ze strany Turků, husitů a Židů. A protože ve Vratislavi bylo těžké najít Turky i husity, obrátil se veškerý hněv lidu proti Židům. V květnu toho roku byli vratislavští Židé zatčeni. Jejich majetek byl samozřejmě zabaven. Byli obviněni z otravy vody ve studních a ze znesvěcení hostie. Mučili je tak dlouho, dokud se nepřiznali ke všemu. Vyslechnuto bylo tři sta Židů. Jedenačtyřicet z nich bylo odsouzeno k smrti, z toho dvanáct k trýznění rozžhaveným kovem. Ostatní odsouzení byli upáleni na hranici. Těm, kteří zůstali naživu, byla nabídnuta volba: buď přijmou křest, nebo odejdou do vyhnanství. Dvacet osob přijalo křest. Děti mladší sedmi let byly pokřtěny násilím a svěřeny křesťanským rodinám. Ostatní museli Vratislav opustit. Solné náměstí ve Vratislavi, kde kdysi stály kůly s těly lidí umučených rozžhaveným železem, je dnes květinovým tržištěm. Pak přišlo 16. století a obvinění ze znesvěcení hostie se ještě stupňovala. O to více, protože reformace zpochybnila dogma přepodstatnění, což poskytlo živnou půdu další nenávisti. Roku 1556 byla v Sochaczewě hlavní obviněnou v procesu o znesvěcení hostie Dorota z Łaz. Byla to mimochodem křesťanka. Dne 23. dubna byla upálena na hranici společně s Židem, u kterého sloužila. Na stranu Židů se tehdy postavili protestanti, zatímco na druhé straně procesu stál samotný papežský nuncius. Král Zikmund II. August měl sice pochybnosti o vině odsouzených, ale popravu nezastavil.
Hostie je tělem Kristovým. Krista, který si zcela jistě nepřeje, aby byl kdokoli upalován na hranici v jeho jménu. Svátek Božího Těla sám o sobě rozhodně nenese vinu za to, co se dělo v jeho stínu. Žádný svátek nenese odpovědnost za zločiny, které lidé páchají při jeho příležitosti. Na samotné slavnosti ani na jejím teologickém významu to nic nemění. Lidé, kteří kvůli Eucharistii umírali si zaslouží vzpomínku a omluvu – i když hlavním motivem často byly peníze a dluhy. Ježíš Kristus a jeho tělo sloužily jen jako záminka. A tato památka je důležitá zvlášť dnes, když vidíme, že antisemitismu se stále daří poměrně dobře. Není to asi jediná myšlenka, kterou můžeme během svátku Božího Těla mít, ale je to příběh, který stojí za to znát.
Monika Białkowska
Monika Białkowska
Novinářka, teoložka
Doktorka fundamentální teologie, od roku 2007 novinářka katolického týdeníku Przewodnik Katolicki – nejprve v redakci přílohy arcidiecéze Hnězdno (Gniezno), v posledních letech také v celostátním vydání.
Autorka knihy Sukienka ze spadochronu („Šaty z padáku“, 2013), spoluautorka – společně s prof. knězem Henrykem Seweryniakem – knihy Teologia przy rosole („Teologie u nedělní polévky“, 2019). V roce 2019 získala ocenění v soutěži „Novináři pro klima“. Je členkou Sdružení fundamentálních teologů v Polsku, kde vystupuje stejně rozhodně a kriticky jako v médiích.
Teologii a žurnalistiku studovala na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského. Ve své práci oba obory propojuje a snaží se rozvíjet současnou apologetiku: obhajovat rozumnost víry v dnešním světě, ale především usilovat o důvěryhodnost církve do budoucna – i když se to někdy děje navzdory představitelům církve.