Farnost Šenov u Ostravy

Májová pobožnost která se koná v měsíci květnu (v některých zemích na jižní polokouli v listopadu) v církvi římskokatolické, ke cti Matky Boží; skládá se z úvahy, modliteb, loretánských litanií a končí udělením svátostného požehnání.

Projděme vznik a historii májové pobožnosti: Zdá se, že vznik májové pobožnosti měli bychom nejspíš spojovat se slavením tzv. mariánského měsíce. Pohanské kulty (zejména kult plodnosti) v měsíci květnu oslavovaly probouzení se přírody k životu po relativně „mrtvé zimě“. Církev od středověku reagovala na to šířením kultu „pašijového“, tedy spásného vítězství Ježíše Krista nad hříchem a všemi jeho důsledky skrze umučení, smrt a následné zmrtvýchvstání. Vedle toho kultu paralelně se stále rozvíjela lidová a v rámci ní zvláště mariánská zbožnost.

Liturgie ve středověku postupně se stála pro lid málo srozumitelná, vzdálená a skutečnost, že jen zřídka kdy se přistupovalo k svatému přijímání přispěla k velké popularitě nejrůznějších alternativních forem uctívání Nejsvětější svátosti, odklonění od liturgické recitaci žalmů a nahrazovaní růžencem, množení lidových pobožností k Panně Marii a jiným svatým v podobě poutí, uctívání relikvií, litanií a modliteb za zesnulé. Na okraj liturgického roku se vysunují nově vznikající zárodky „posvátných dob“ s lidovým pozadím: tridua, sedmidenní a osmidenní (oktávy) pobožnosti, novény, měsíce zasvěcené zvláštním úkolům lidové zbožnosti. Také ve středověku zaznamenáváme mohutný nárůst žehnacích obřadů, ve kterých se spolu s prvky pravé křesťanské víry ukazují i prvky jiné, jež jsou odrazem naturalistického vnímání a předkřesťanských lidových pověr a praktik. To všechno stalo u zrodu praktiky májové pobožnosti.

Můžeme být překvapení faktem, že vlastní májová pobožnost, taková, jakou ji známe dnes, vznikla teprve v 18. století – dá se říct – jako ovoce italského baroka. Je to tedy relativně mladá pobožnost. Největší zásluhu na zrodu májové pobožnosti mělo asketické dílo italského jezuity Alfonso Muzzatelli (narozený 22.8.1749, v Ferraře; zemřel 25.5.1813, v Paříži) „Il mese di Maria ossia il mese di Maggio consagrato a Maria santissima“ ( Ferrara 1786 ) , které bylo úvodem do rodinné pobožnosti. Ale v církvi se už o něco dříve slavila jako oficiální Služba Boží. Narazil jsem na internetu na jediný odkaz, který není bohužel ověřený, ale tvrdí, že dříve P. Ansolani, také italský jezuita, zavedl tuto pobožnost v královské kapli v Neapoli v roce 1713. Podle Ansolaniho se údajně sloužila v květnu, denně, za doprovodu písní ku ctí Panny Marii a končila žehnáním Nejsvětější svátostí. Životopis P. Muzzarelli vypráví o jeho životní pouti po zrušení jezuitského řadu v 1773 r. z Bologny do Ferrary, pak do kolegia v Parmě a do Říma odkud po vyhnání papeže Pia VII byl odvedený do Paříže do konventu Dames de Saint-Michel. Podobně putuje pobožnost: z Itálie do Francie a odtud ji francouzské řeholnice převedly do Německa, kde se první „klasická“ májová pobožnost konala v 1841 v Mnichově. Odtud do Čech už měla jen pár kroků.

Nemalým impulzem pro rozvoj májových pobožností se stalo v 1854 r. vyhlášení papežem Piem IX dogmatu o neposkvrněným početí Marii. V dobách obecného ohrožení a nejistoty – podobně jak celá mariánská úcta – procházela májová pobožnost významnými momenty. V tom duchu vyjadřuje se o ni papež Pavel VI v encyklice Mense maio z 29. května 1965 roku, jako o „drahém zvyku naších předků“, jakým je volba „toho měsíce května, pozvat křesťanský lid k oficiální modlitbě tak často, jak vyžadují toho potřeby církve anebo jakékoliv ohrožující svět nebezpečí“. Také na tuto pobožnost se vztahuje učení II. vatikánského koncilu, ve kterým se zdůrazňuje obecný požadavek, že se „pobožnosti mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje“ (KKC 1675). Konkrétně jedná se o to, aby také v májové pobožnosti dostalo první místo tajemství Ježíše Krista, s kterým Panna Maria „je nerozlučně spjatá“ (por. KKC 1172): „V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“ (tamtéž č. 1172) Je to vlastně kánon dnešní mariánské úcty.

Když rozvineme koncilní myšlenku a aplikujeme ji na májovou pobožnost, zdá se, že bude velice účelné, když spojíme požadavky liturgie a očekávání věřících, která odrážejí jejích aktuální duchovní úroveň, bohatství, možností a podmínky jejích zrání ve víře. Obsah mariánského měsíce se krásně dá harmonizovat s probíhajícím obdobím liturgického roku. Květen se překrývá z velké části s padesáti dny velikonoční doby a proto májové pobožnosti by měly osvětlovat účast blahoslavené Panny na velikonočním tajemství ( U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ J 19, 25-27) a letniční události („Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marii a s jeho příbuznými.“ Sk 1, 14. Letnice otevírají cestu církve: cestu po niž ona – mající nyní účast na novostí vzkříšeného – putuje pod vedením Ducha. Oněch „padesát dní“ je vlastním časem pro slavení mystagogií svátostí uvedení do křesťanského života. Týká se to i těch, kdo přijali v poslední době svátost biřmování. Pro ně bude májové rozjímaní spolu s Pannou Marii velmi přínosné, protože jim pomůže srovnávat obnovu přírody, vlastní duchovní obnovu ve společenství věřících a proměnu a svědectví prvních křesťanů, které sledují liturgická čtení ve světle Kristova vzkříšení.

(převzato z http://www.nove-straseci.eu/informacni-a-ostatni/majove-poboznosti.html)

Další informace:

https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2018-05/jak-vznikly-majove-poboznosti.html