Římskokatolická církev

farnost Šenov u Ostravy
POVZBUZENÍ

POVZBUZENÍ

18. 5. 2020 – Končí karanténa, otevřely se kostely, a tu kdosi řekl, že teď konečně můžeme Bohu splatit své dluhy. My ale nejsme pohani, kteří dluží svým bůžkům. My jsme křesťané, kteří Bohu děkují. Jak to výstižně řekl Václav Havel: „Život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí.“ Když ale vidím, jak lidé sedí v kostele dva metry od sebe, nezdá se to něco jako spoluúčast. Ale ani když sedíme těsně vedle sebe, nemusí se jednat o spoluúčast. Hledíme totiž výhradně k oltáři, a na souseda nepomyslíme. Ježíš ale, ten na něho hledí, je i do něho zamilovaný, i jeho se chce dotknout svým „chlebíčkem“ – Eucharistií. Jenže já o souseda zájem nemám ani v kostele, ani venku. A to je špatně; Bůh se zajímá o člověka, který je mi „ukradený“. Bůh se mu dává, já ne. „Milujte se navzájem!“ (Jan 13,34) „Kdo nemiluje svého bližního, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (1 Jan 4,20) Člověče, nechej mši, nechej oltář, nechej kostel, to radí sám Ježíš(!), dokud ti to nedojde.

O tom všem jsme měli uvažovat v minulých týdnech, o tom, že Bůh je nejen v kostele, ale i v člověku (Mt 25,40; 1 Jan 3,24; 1 Jan 2,28; Zj 3,20). Bůh je v člověku, který je s námi doma i všude… To „nechej oltář, oběť, chrám“ je u Mt 5,23-24, to si najděte!

Když opouštíte kostel, vstupujete do skutečného kostela, napsal kdosi. Ten je stále otevřen, tam se má ukázat, co jsme v kamenném kostele načerpali, tam je náplň křesťanova života.

Jan Rybář SJ (nar. 1931) převzato z www.jesuit.cz

22. 4. 2020 – Zločinec se prý rád vrací na místo činu, ale člověk zklamaný prchá odtud, kde byly jeho naděje pohřbeny. To byl i případ Ježíšových učedníků z Emauz. To je případ Ježíšových učedníků i dnes. Tisíce zklamaných věřících utíkají z církve, kde jim umřela naděje. Nejen v Německu a jižní Americe. Ti emauzští také neměli s Bohem trpělivost. Byli hr hr… Kdo počká, ten se dočká. Dočkali se ti v jeruzalémském uzamčení, kam za nimi přišel oslavený Kristus. Ale on neopustil ani ty netrpělivé „emauzáky“. Nenabídl jim své rány, ale zůstala jim jeho eucharistie, a to hluboko v srdci, navždy. Profesorka Univerzity Karlovy Vacková byla ve vězení patnáct let beze mše. I dnes jsme celé týdny beze mše. Ježíš učil lidi tři roky a pak sloužil jedinou „mši“. My jsme ji zvyklí sloužit 365 dní, ovšem to učení nás tak neláká… Růženka Vacková ale za těch patnáct let vězení svou věrouku umocnila snad až na svatozář…

Jan Rybář SJ (nar. 1931) převzato z www.jesuit.cz

20. 4. 2020 – Poslední týden ignaciánských exercicií se zaměřuje na radost. Tedy nekončí se láskou, nýbrž radostí. To je vrchol u člověka, protože je to ovšem vrchol i u Boha. Třetí božská Osoba, lépe Tvář, se nazývá Duch svatý. Jenže tohle slovo Ježíš nikdy neužil, říkal aramejsky „ruah“, to jest vánek, vítr, vichřice. Viz Letnice! Radost Otce ze Syna, radost Syna z Otce, to je vnitřní život Trojice. Bůh nemá radost, on JE radost! Člověk radosti nejen unese tíhu života, ale on se raduje, že když přijde i velice těžká zkouška, může nést něco z toho, co nesl Ježíš. Je ovšem nutno najít někoho, kdo umí zapálit. Například papež František vybízí: „Radujte se a jásejte!“ On, který trpí současnou situací, umí zapálit radostí! Lidé radosti se modlí: „Děkuji ti za to, že bez nás nemůžeš být!“ Komu se to nedaří, ať se obrátí na „příčinu naší radosti“, na tu, která se nám denně připomíná v nešporách: „Můj duch jásá.“ Mám s tím osobní zkušenost.

Jan Rybář SJ (nar. 1931) převzato z www.jesuit.cz

23. 3. 2020 – Sedíme sami doma a přemýšlíme, proč to všechno, co nás to přepadlo. Dříve by lidé řekli, že virus je trest Boží. Dnes víme, že Bůh netrestá. Nebo nám bleskne hlavou – to máme za to, že stále víc peněz dáváme na zbrojení místo na mírové účely. Ale co když je lidstvo nemocné a vzpírá se léčit se evangeliem?!

Smutek má ten, kdo si chce jen užívat. Teď je naprosto omezen! My křesťané si také rádi užíváme, ale známe také cenu odříkání. Bez něj bychom ztratili z očí náš cíl, a sice to, že jsme na cestě, která je úzká a strmá (Matouš 7,14). Na této cestě si člověk musí hodně odříci. Pokud jsme na to pozapomněli, pak nám tato současná situace pomáhá. Blahobyt je totiž stálá nástraha „knížete tohoto světa“ (Jan 14,30). My ji přemáháme odříkáním, četbou evangelia a modlitbou srdce, slov, růžence.

Náš rozhodný závěr tedy je, že život člověka je cestou k Bohu a jeho vůle je, unést život. Zůstáváme klidní (Izaiáš 30,15). Jak je dobře být křesťanem!

Jan Rybář SJ (nar. 1931) převzato z www.jesuit.cz

This site is protected by wp-copyrightpro.com

Přejít k navigační liště