Tetování má dlouhou tradici sahající až k Ježíšovu ukřižování
Svatý týden a Velikonoce patří k nejdůležitějším obdobím křesťanského roku. Většina lidí si s nimi spojuje bohoslužby, průvody, svíce, kadidlo, půst a pokání. Existuje však i jiná, méně známá tradice – tetování. V některých křesťanských společenstvích mělo právě velikonoční období zvláštní význam pro získání tetování. I dnes si mnozí poutníci, kteří o Velikonocích navštěvují Jeruzalém, nechávají na předloktí vytetovat kříž nebo beránka.
Jako sociolog náboženství a jezuita se dlouhodobě zabývám tetováním jako náboženskou praxí. Mluvil jsem s tatéry v Jeruzalémě, Betlémě i v italském Loretu, kteří tuto tradici udržují a znovu oživují. Doklady naznačují, že křesťanské tetování vzniklo krátce po ukřižování Ježíše a v následujících stoletích se rozšířilo po celé Evropě.
Počátky křesťanského tetování
Římané, podobně jako Řekové, tetovali otroky a vězně, často slovy nebo značkami na čele, které označovaly jejich provinění. Krátce po Ježíšově smrti, kolem roku 30 n. l., se začali stávat otroky i křesťané, které tetovali písmeny „AM“ – ad metalla, tedy „odsouzen k práci v dolech“, což obvykle znamenalo jistou smrt.
Současně si svobodní křesťané začali z vlastní vůle nechávat tetovat symboly raného křesťanství, jako byla ryba nebo beránek – z lásky k Ježíši a na znamení sounáležitosti s pronásledovanými.
Pro tetování tehdy neexistovalo zvláštní slovo. Používaly se výrazy stizo, signum nebo stigma. Slovo stigma zároveň označovalo Kristovy rány po hřebech. Křesťané si často nechávali vytetovat vlastní „stigma“ – nejčastěji kříž, zvláště v Jeruzalémě, jako výraz úcty k jeho oběti.
Zrození tradice
Z různých pramenů víme, že tradice křesťanského tetování se rychle šířila. Už ve 3. století se v Egyptě a Sýrii objevují zprávy o křesťanech s vytetovanými kříži a rybami.
Teolog Prokop z Gazy (475–538) ve svém komentáři k Izaiášovi zmiňuje, že mnoho křesťanů ve Svaté zemi má na zápěstí vytetovaný kříž. Odkazuje přitom na biblická slova: „…další si napíše na ruku: ‚Jsem Hospodinův‘ a dá si čestné jméno Izrael.“
Když kolem roku 600 postihla morová epidemie Skythy, kočovné národy u Černého moře, věřilo se, že tetování chrání před nemocí. Historik Theofylaktos Simokatta píše, že misionáři doporučovali „označit čela mladých právě tímto znamením“ – tedy křížem.
Z dochovaných svědectví víme, že poutníci a křižáci se ze Svaté země vraceli s tetováním už ve středověku. Zvyk přetrval i v raném novověku mezi 16. a 18. stoletím.
Křesťanské tetování v Británii
V době, kdy Římané přišli do styku s keltskými kmeny na Britských ostrovech (kolem roku 400), nazývali je „Pikty“ – „pomalujené“ – protože měli těla pokrytá ornamenty.
Papež Řehoř Veliký vyslal k těmto kmenům misionáře, aby je obrátili na křesťanství. Ti odmítali „pohanské tetování“, avšak shodli se, že tetování pro křesťanského Boha je přípustné. Delegace z konce 8. století dokonce uvedla: „Kdo podstoupí tuto bolest kvůli Bohu, obdrží za to velkou odměnu.“
Na sněmu v Northumbrii roku 787 bylo potvrzeno, že tetování zasvěcené Bohu je přijatelné. V té době měly tetování i některé osobnosti – například arcibiskup z Yorku, svatý Wilfrid, měl vytetovaný kříž.
Tetování v Itálii
Když ve 14. století křesťanská panství ve Svaté zemi upadala pod vlivem Osmanů, vznikla v Itálii poutní místa zvaná Sacri Monti – „Svaté hory“. Lidé tak mohli putovat „na svatá místa“ bezpečněji, aniž by riskovali cestu do Jeruzaléma.
Tato svatá místa vznikala například v Neapoli, Varallu nebo Loretu. Právě v Loretu, kde byl podle tradice uložen relikviář „Svatého domu“, tedy domu, v němž měla Panna Maria přijmout zvěst o narození Božího syna, se rozvinula tradice poutnického tetování.
Tetování se provádělo veřejně – řemeslníci, obuvníci a tesaři si o svátcích přinášeli nástroje a tetovali poutníky přímo na náměstí. Motivy se přenášely pomocí dřevěných štočků, podobně jako tisk. Hygienické důvody však vedly město Loreto roku 1871 k zákazu tetování. Antropoložka Caterina Pigorini Beri tuto praxi popsala mezi prvními.
Navzdory zákazu pokračovala tajně dál. Obuvník Leonardo Conditti tetoval poutníky i během čtyřicátých let 20. století.
Tradice přetrvává
Od 13. do 18. století bylo křesťanské tetování rozšířené napříč Evropou – mezi rolníky, námořníky, vojáky i řeholníky. Tetování nesla kříže, jména Ježíše, Panny Marie nebo verše z Bible.
Po renesanci se však evropská kultura začala od tetování odvracet. Začalo být spojováno s „necivilizovanými“ – s obyvateli kolonií, zločinci a chudými katolíky. Intelektuální vrstvy začaly považovat katolicismus spíše za pověru než za náboženství.
Samotné slovo „tetování“ se do západních jazyků dostalo až na konci 18. století díky francouzskému admirálu Louisu de Bougainville a britskému mořeplavci Jamesi Cookovi, kteří při návratu z Tichomoří popsali místní obyvatele s tělesnými ornamenty nazývanými tatau. Tetování se však tehdy „nevrátilo“ – nikdy zcela nezmizelo.
Současnost
Dnes je tetování součástí křesťanské praxe v některých církvích Blízkého východu, například u koptských křesťanů v Egyptě, kteří ho zařazují i do křtu.
Ve Svaté zemi tradice nikdy nepřerušila. Wassim Razzouk, kterého jsem zpovídal roku 2022, je sedmadvacátou generací tatérů, jejichž rodina tetuje poutníky v Jeruzalémě už od roku 1300. Tvrdí, že stále vlastní některé původní štočky staré přes pět století.
Další tatér, Walid Ayash, pokračuje v této praxi v Betlémě u chrámu Narození Páně. Říká, že tetování poutníků probíhá po celý rok, kdykoli přicházejí věřící. Letos však izraelské úřady kvůli válce v Gaze omezily přístup do Jeruzaléma i Betléma.
V Itálii se tradici snaží oživit umělec Jonatal Carducci. V roce 2023 mi popsal, jak přesně zrekonstruoval motivy starých štočků uchovaných v muzeu Svatého domu v Loretu a ve Folklorním muzeu v Římě. V roce 2019 otevřel ateliér na místě, kde kdysi pracoval Conditti. Návštěvníci si zde mohou vybrat z více než šedesáti návrhů – od Panny Marie z Loreta po srdce Ježíšovo či různé podoby kříže.
O letošních Velikonocích, kdy si někteří křesťané opět nechají udělat tetování, může být tento příběh připomínkou, že tetování bylo a je legitimní součástí křesťanské víry – praxe stará jako samotné křesťanství.
Autor: Gustavo Morello
Autor je profesorem sociologie na Boston College.
www.proboha.cz