Německý teolog Jan Loffeld v českém překladu knihy Když Bůh nikomu nechybí popisuje novou éru náboženské lhostejnosti a radí, jak se s ní má církev vypořádat. Místo nostalgického smutnění nad úbytkem věřících vybízí k poctivému čtení znamení doby, odvážnému dialogu se současností a autentické spiritualitě bez strachu.
Jak již naznačuje titul této poměrně útlé knihy (Portál, 2025), německý kněz a teolog Jan Loffeld si všímá fenoménu náboženské lhostejnosti. Konkrétně se zaměřuje na německé prostředí a vychází přitom z empirických výzkumů sociologie náboženství. Na několika místech odkazuje rovněž na texty Tomáše Halíka a (jak sám Halík v předmluvě přiznává) vyvrací dokonce některé jeho dřívější představy. Loffeld ukazuje, že ve sledovaném prostoru klesá počet hledajících ve prospěch narůstající skupiny lhostejných. Od tzv. „něcismu“, tedy postoje „něco nad námi je“, se přesouváme k pojmu „apateismus“, což znamená stav, kdy lidé ztrácejí zájem klást si otázky, na něž by bylo možné odpovídat náboženskou vírou.
Autor upozorňuje, že bychom měli znovu objevit skutečné otázky lidí. Před teologií stojí nová, velká výzva. Už se nelze spoléhat na to, že všichni lidé řeší otázky smyslu života (meaning of life). Spíše se ukazuje, že většina lidí se ptá po smyslu v životě (meaning in life), tedy po praktickém sebepřesahování, které znamená přemýšlení o sobě, svém životě či rituálech – nikoliv však nutně po hledání Boha.
Právě z tohoto důvodu je podle Loffelda klíčové, abychom nově formulovali otázky. Varuje zároveň před snahou zvrátit současnou situaci intenzivnější nabídkou dalších pastoračních projektů. Poukazuje na bolestivou skutečnost, že pastorační kvalita a religiozita se nenacházejí nutně v kauzální souvislosti. To neznamená kritiku ani rezignaci, pouze připomenutí, že ani heroické pastorační úsilí samo o sobě nezaručuje nárůst počtu věřících. Duchovní a další lidé zapojení do pastorace proto mohou propadat pocitům marnosti. Vzniká paradoxní situace, kdy lidé jsou sice vděční za přítomnost místní církve, avšak necítí potřebu aktivně se účastnit jejího života.
Ukazuje se tedy, že neplatí jednoduchá rovnice – čím více kvalitních pastoračních projektů, tím více víry. To však rozhodně neznamená, že máme rezignovat. Loffeld nezpochybňuje význam církevních reforem či optimalizace pastorace. Pouze připomíná, že ne vždy se dostaví očekávané výsledky. Optimalizace pastorační služby je nutná, nikoliv však dostačující.
Podle Loffelda se křesťanství v současnosti stává jednou z mnoha nabídek. Základní existenciální poptávka lidí po spáse už není základem, na kterém by šlo jednoduše stavět. Autor vybízí k novému promyšlení křesťanského univerzalismu a varuje před pokušením odsuzovat současnou kulturu a podsouvat jí dekadentní postoje. Místo toho radí, abychom poctivě četli znamení doby. Za cíl nepovažuje, aby všichni uvěřili, ale aby byla evangelijní nabídka
v prostoru stále přítomná tak, že kdokoli bude chtít, může uvěřit. Není potřeba rezignovat na dialog, ale definitivní rozhodnutí ponechat na Bohu.
Autor vychází z analýzy současného prostředí, které se aktuálně nachází ve fázi loučení s představou o celospolečenském významu křesťanství. Úsilí se dosud zaměřovalo především na klíčovou otázku, jak zastavit odklon lidí od církve. Loffeld však ve své knize vysvětluje, že sekularizaci zastavit nelze, a neměli bychom se proto prioritně soustředit právě na ni, ale začít si klást zcela jiné otázky. Belgicko-holandský teolog Edward Schillebeeckx, který žil v sekularizované holandské společnosti, už v 80. letech minulého století napsal: „Boha nelze uchopit kategorií potřeby, nýbrž touhy a lásky: on není ten, jemuž bychom stále něco dlužili.“ Právě z tohoto pohledu by měly církve v sekularizované společnosti vycházet. Měly by mluvit o Bohu především jako o daru a zároveň respektovat lidskou svobodu.
Za velmi inspirativní považuji Loffeldův postřeh týkající se spirituality Bílé soboty. Právě v tento den, kdy se zdánlivě nic neděje, v čase prázdnoty a mlčení, se uskutečňuje něco zásadně nového. Jen právě teď ještě nevidíme zárodek tohoto nového. Loffeld píše: „Tam, kde se všechny koncepty a recepty ukázaly jako marné, přichází vyšší a skrytá moudrost.“ Varuje proto před aktivitami, jejichž cílem je jen zakrýt strach z prázdna. Měli bychom se také vyvarovat toho, abychom se příliš nadšeně chytali vyjádření politiků, vrcholných sportovců či populárních celebrit, kteří se zrovna projevili „zbožně“. Spiritualita Bílé soboty nás naopak vede k rozlišování mezi tím, co odchází a co není nutné udržovat za každou cenu, a tím, co v sobě naopak nese známky nového života.
V českém prostředí již sekularizace postoupila dále než v Německu, proto nám některé postřehy z první části knihy nemusí připadat aktuální. Ano, víme, že se sekularizaci nepodařilo zastavit. Přesto kniha nabízí mnoho impulzů k přemýšlení, protože i u nás existují zažité způsoby uvažování, na jejichž limity a nedostatky Loffeld upozorňuje. Za důležité považuji připomenutí, jak máme být minoritou. Neplatí jen u nás, že názory se rozdělily do dvou skupin. Pro jednu je zásadní „efekt soli“, tedy být solí země ve smyslu evangelia (Mt 5,13), druhá skupina se naopak obává „mísení“ a varuje před nebezpečím relativismu. Jenže přehnaná obrana a zákonictví nakonec potlačují kreativitu. Zkusme, jak nás autor vybízí, přitakat křesťanství, které netrpí úzkostí a ztratilo strach ze ztráty. Potřebujeme totiž nový vnitřní kompas, který nám představí víru jako skutečně pozitivní možnost mezi mnoha jinými možnostmi.
Při pohledu na dospělé, kteří o letošních Velikonocích, stejně jako v minulých letech, přijímali iniciační svátosti, vidíme, že lidé mají stále touhu přibližovat se k Bohu. Otázky po Bohu se stále objevují a křesťanství nemizí. Objevuje se však jinak a jinde, než jsme očekávali. Z výsledků posledního sčítání návštěvníků kostelů vyplývá, že kostelní lavice opustili nejen ti nejstarší, ale vytratila se také skupina čtyřicátníků a úbytek byl zaznamenán i mezi mladými. Biskup Martin David proto vybízí k zamyšlení: „Skutečnost, že těch, kteří přicházejí do kostela, ubývá, nás musí vést k přemýšlení nad tím, jakým způsobem přinášet evangelium těm, kteří v kostele nejsou. Nemůžeme jen plakat nad tím, že je nás málo, a čekat na zázrak, který naplní kostely. Je potřeba tvořit společenství, které přitahuje a do kterého můžeme zvát.“
Kardinál Robert Prevost, prefekt Dikasteria pro biskupy, připomíná, abychom se tolik nezabývali statistikami, ale spíše objevovali klíč k veškeré evangelizaci, kterým je praktikování lásky způsobem, jak to dělal Ježíš Kristus, který miloval až do krajnosti. „Budoucnost víry není otázkou počtu, ale lásky. Křesťanů nebude v budoucnu ani v žádné jiné době více proto, že se nám podařilo najít nejúčinnější reklamní nebo marketingový prostředek, ale proto, že jsme se skutečně naučili milovat a nebáli jsme se to uvádět do praxe.“
A v praxi bychom měli křesťanskou kulturu promýšlet jako alternativu k zahleděnosti do sebe. Měli bychom více přemýšlet o tom, jak vytvářet důstojnější svět, v němž je respektována lidská důstojnost všech, nikoho nevylučujeme a aktivně poznáváme dobrotu a krásu.
www.proboha.cz