J a n V e r l í k
26. 7. 1945 – 14. 2. 2020
Předkládám čtenářům několik informací, které se týkají šenovského občana Jana Verlíka, který
byl významnou osobnosti naší obce a který dlouhou dobu přinášel našim občanům hudební
a také lidskou radost a všední dny řady našich lidí udělal krásnějšími.
Jan Verlík se narodil dne 26. července 1945 v Ostravě jako druhorozené dítě svých rodičů Bohumíra
Verlíka (1915-1955) a Žofie Verlíkové, rozené Sakmarové (1925-1999).
Jenda vyrůstal v Šenově a Šenovu zůstal věrný po celý svůj život.
Měl o dva roky starší sestru Marii Stachovou, rozenou Verlíkovou (1943-2019), která se narodila
v Šenově a rovněž ona celý svůj život prožila v Šenově.
Bohumír Verlík, tatínek Jendy, pocházel z obce Sedliště a maminka Žofie Sakmarová byla šenovská rodačka, svatbu měli v roce 1942, bylo to v období Protektorátu a druhé světové války.
Aby nemuseli nastoupit do Německa na nucené práce pro německý válečný průmysl, tak stihli zorganizovat a uskutečnit svoji svatbu a tím se vyhnuli značným lidským peripetiím.
Jejich svatba se uskutečnila dne 28. června 1942 v katolickém kostele v Šenově a oddávajícím byl
P. František Kolář (1885-1948), šenovský farář v letech 1920-1948.
Bohumír a Žofie Verlíkovi po svatbě v roce 1942 bydleli na Skrbeni v domečku č. 396, který byl
ve dvorním traktu a přiléhal k domu č. 207 s hostincem Prymus, dnes se ulice jmenuje Skrbenská.
Tam také s rodiči Bohumírem a Žofií od roku 1943 žila jejich dcera Mařenka a od roku 1945 též
jejich syn Jenda.
Majitelem těchto objektů s domy č. 207 a 396 byli Franciszek Prymus (1912-1986) a Emilia
Prymus, rozená Ruszowa (1913-2000). Byli polské národnosti, pochovaní jsou na hřbitově v Bludovicích.
Bohumír Verlík a Žofie Verlíková byli zdatnými obchodníky, obchodní prostory měli od manželů Prymusových pronajaty, prodávali tam potraviny a drobné zboží pro domácnost.
Jen několik metrů vedle jejich bytu byla tzv. ledovna, která byla součástí zázemí hostince Prymus
a používala se k chlazení nápojů, ale také některých potravin.
V sousedícím objektu domu č. 207 s hostincem Prymus byl dalším obchodníkem Ladislav Mokroš (1910-1969), byl řezníkem a prodával zde různé masné výrobky. Některé své výrobky zde také vyráběl.
V roce 1949 ale manželé Verlíkovi museli ukončit svoji obchodnickou činnost, protože celý objekt
byl zestátněn a do objektu byla následně umístěna mateřská školka.
Jeden rok do této školky chodil také čtyřletý Jenda Verlík, měl to nejblíže ze všech dětí, pouhých
třicet metrů.
Jeho sestra Marie tehdy již byla školou povinným dítkem a chodila do obecné školy u kostela.
Následující jeden rok ještě celá rodina Verlíkova v objektu bydlela, bylo to v letech 1949-1950.
Shodou okolností právě v tomto roce 1950 dokončovali prarodiče Sakmarovi, rodiče Jendovy maminky, stavbu svého rodinného domu č. 523 a celou čtyřčlennou rodinu Verlíkových s radostí
do nového domu k sobě přijali a od tohoto roku již žili společně.
Vždyť se přece domů vrátila jejich dcera Žofie se svojí rodinou, takže radost byla oboustranná.
Dům č. 523 vybudovali Gabriel Sakmar (1894-1965) a jeho manželka Anna Sakmarová, rozená Kročková (1896-1964), svatbu měli v roce 1920 šenovském kostele Prozřetelnosti Boží.
Dům byl jednopodlažním objektem s několika místnostmi, příslušenstvím a zázemím.
Nebyl sice velký, ale všem se zde žilo dobře. U domu bylo pole, na kterém se pěstovaly všechny možné plodiny, od brambor, přes žito, až třeba po mrkev.
Tato ulice je dnes nazývaná Klidná, opravdu se jedná u klidnou ulici, je zde postaveno pouze několik málo domů.
Po třech letech společného bydlení se manželé Sakmarovi a manželé Verlíkovi dohodli, že k domu
přistaví celé druhé podlaží.
Uvažovali správně, aby bylo přece jen více místa pro celou rodinu.
V roce 1954 byla celá akce hotova a dům se stal opravdu prostorným pro všechny jeho obyvatele.
V té době měla Mařenka jedenáct let a Jenda devět let, s pracemi na přestavbě také pomáhali.
Sourozenci Jan a Marie se měli rádi a dobře vzájemně vycházeli.
Bohumír Verlík, tatínek Jana a Marie Verlíkových, bohužel pouhý rok po provedené přestavbě,
v roce 1955, náhle a nečekaně zemřel.
Měl pouhých čtyřicet let, když podlehl těžkému zranění, které utrpěl v uhelném dole Fučík
v Petřvaldu.
Tehdy měl jeho syn Jan Verlík deset let a jeho dcera Marie měla dvanáct let, oba byli školáci,
Jenda chodil do obecné školy a starší Marie již navštěvovala měšťanskou školu.
Nebylo to dobré období nejen pro jejich maminku, ale rovněž pro děti.
Život bez tatínka nebyl jednoduchý, s takovýmto novým životem musela rodina bojovat a bylo
potřeba se s novou situací nakonec vyrovnat.
Bylo dobře, že v domě bydlel dědeček Gabriel Sakmar a jeho manželka Anna, kteří byli jakousi
náhradou za tatínka. A této nepsané role se zhostili opravdu dobře.
Právě dědeček Sakmar byl prvním učitelem Jendy v jeho počátečních hudebních krocích, měl totiž
doma klávesový hudební nástroj, zvaný harmonium, což v tehdejší době byla naprostá rarita.
Dědeček si na harmonium hrál ve chvílích volna, především o večerech, bylo to vždy až po práci
v domě, na poli a hospodářství.
Nejednalo se o žádné profesionální hraní, ale byla to hudba pro potěšení a radost, dědeček uměl
hrát dobře.
Jenda rád dědečka poslouchal při jeho vyprávění, ale také při samotném hraní, přitom jej pozoroval,
jak si počíná.
Tak se Jenda naučil prvních hmatů, postupem času začal hrát sám a rychle se zdokonaloval.
Dědeček rád poradil a povzbudil, měl z vnuka radost.
Proto Jendovi později nedělalo až tak velkých problémů přejít z hraní na harmonium a usednout
za majestátní varhany, hudební nástroj, o kterém se mu dříve ani nesnilo.
Již od svých osmi let Jenda začal na varhany hrát v katolickém kostele Prozřetelnosti Boží.
Dřívější dědečkova klidná a nenásilná výuka hry na harmonium byla k nezaplacení a Jendův přechod
na varhany již nebyl tak složitý a problematický, přestože Jenda byl stále ještě školou povinné dítě.
Jenda měl dvacet let, když jeho dědeček Gabriel Sakmar v roce 1965 zemřel, ještě o rok dříve v roce
1964 zemřela také jeho babička Anna Sakmarová.
Dědeček se dožil sedmdesáti jedna let a babička šedesáti osmi let, z dnešního pohledu to opravdu
není mnoho.
V té době již Jenda studoval a hudbě se věnoval, jak to jen šlo.
Dům po dřívějším odchodu tatínka na věčnost opustili také babička s dědečkem a na všechno zůstala maminka Verlíková, to už ale Mařenka a Jenda byli dospělí a měli svůj vlastní život.
Jak přicházely nové a nové dny, tak se zase měnil život.
Jendova sestra Marie se v roce 1963 provdala za Josefa Stacha (1939-2010), rodáka z Šumbarku,
a dále společně žili v rodném domě rodiny Sakmarových, nyní již také domě rodiny Verlíkových.
Společně žili a společně také hospodařili, zase v domě začalo být veseleji a radostněji.
Přicházely na svět děti, které dům rozzářily novým světlem, v roce 1965 se narodila dcera Hanka,
v roce 1966 syn Jan a v roce 1972 dcera Martina.
Jan Stach ale v roce 2007 zemřel jako velmi mladý, bylo mu pouhých čtyřicet let, přišla těžká
nemoc, kdy vyléčení nebylo možné. Bylo to hodně smutné pro celou rodinu.
Pochován je na hřbitově v Šenově.
Dům č. 523 rodina Stachova opět upravila a zdokonalila, aby se rozrůstající rodině dobře bydlelo
a pro každého bylo dost místa.
Všichni žili společně, zároveň s vdovou po Bohumíru Verlíkovi, která byla vdovou neuvěřitelných
čtyřicet čtyři let.
Se sousedy vždy dobře vycházeli a nikdy nebylo žádných problémů v mezilidských vztazích.
Jenda Verlík zůstal svobodný. Od útlého dětství měl rád hudbu, která jej přímo přitahovala.
Rád hudbu poslouchal a v hudbě hledal zákonitosti, snažil se hudbě porozumět.
Často vzpomínal na nefalšovanou pomoc svého dědečka Gabriela Sakmara, který jej fakticky k hudbě přivedl.
Jenda již od malého chlapce také vykonával zodpovědnou službu ministranta v šenovském kostele, ministrantem byl od dětských let až skoro do dospělosti.
V kostele byly zpočátku ustaveny dvojice mladých ministrantů, kteří se v ministrování střídali
po týdnu, aby to bylo spravedlivé a děti se mohly na ministrování připravit.
Takže, když na Jendu vyšel týden s ministrováním, tak ještě před školou musel přijít do kostela
a pomoci šenovskému faráři při sloužení mše svaté.
Bylo potřeba brzy ráno vstávat a spěchat do kostela, ranní mše byly většinou v sedm hodin ráno.
A teprve po splnění povinností v kostele šel Jenda do školy, vše na sebe dobře navazovalo.
Tyto situace pomohly v utváření Jendovy zodpovědnosti a cílevědomosti v jeho dalším životě.
Farářem byl tehdy P. Emil Sosna, který do Šenova přišel v roce 1950 a sloužil zde až do své smrti
v roce 1973.
Ještě několik let před svým příchodem do Šenova byl P. Sosna šenovským kaplanem, bylo to
v letech 1937-1941, farářem tehdy v obci byl P. František Kolář (1885-1948).
Právě farář Sosna umožnil malému Jendovi, aby již ve svých osmi letech usedl za kostelní varhany, počáteční menší nedůvěra pana faráře k malému Jendovi brzy odezněla, protože viděl, jak dobře
si Jenda počíná a jak je již vyzrálý a zodpovědný.
Páter Emil Sosna působil v šenovské farnosti celkem dvacet tři let.
Při rozsáhlé rekonstrukci kostela, kterou osobně řídil, ale v roce 1973 těžce onemocněl a na následky
tohoto onemocnění v havířovské nemocnici dne 29. září zemřel.
Náklady na rozsáhlou opravu kostela nesli farníci a osobně také sám P. Emil Sosna, který do opravy věnoval nejen veškeré své finanční prostředky, ale rovněž prostředky své širší rodiny.
Páter Emil Sosna si ještě za svého života připravil promluvu, kterou si přál, aby byla přečtena při jeho pohřebním obřadu, jeho přání bylo samozřejmě splněno.
Je dobře, že tato promluva zůstala zachována také pro další generace.
I takovýmto událostem v kostele a veřejném životě byl Jan Verlík účasten.
Během nemoci P. Sosny v šenovské farnosti zastupoval P. Josef Holek (1925-2010), působil zde
v letech 1973-1974.
Po smrti faráře Sosny na podzim roku 1973 nastoupil do naší farnosti nový farář, byl to P. Ervin
Morcinek (1931-2005), který v Šenově sloužil jako farář v letech 1973-2004 a v letech 2004-2005
jako farní vikář.
Byl to velký znalec hudby a s Janem Verlíkem si dobře rozuměli, společně projednávali, co se bude
v kostele hrát a kdy se co bude hrát.
Jenda byl tehdy již vyzrálým a zkušeným hráčem na varhany, na kterého bylo možné se za každé
situace plně spolehnout, to páter Morcinek moc dobře věděl.
V těchto letech působil v Šenově kostelní pěvecký sbor, který zorganizoval páter Morcinek k ještě
větší prezentaci krásy hudební a pěvecké.
Sbor řídil profesor Jiří Rudolf Míša (1920-1998) z Orlové, kostelní pěvecký sbor vždy na varhany doprovázel Jenda Verlík.
Kostelní pěvecký sbor poměrně často nacvičoval a při slavnostních příležitostech vždy vystoupil
se špičkovým hudebním a pěveckým provedením.
Bylo až k nevíře, že ryze amatérští zpěváci z Šenova a okolí dokázali nacvičit tak náročné skladby,
kolik času a úsilí bylo potřebné na to všechno vynaložit.
Ale výsledek byl vynikající, byly to opravdové slavnostní a mimořádné chvíle v naší farnosti,
na které se vzpomíná dodnes.
Jendu Verlíka přivedl k náročnější a již vyspělé hudbě páter Ladislav Slíva (1913-1990), byl to rodák z Kaňovic, který byl v Šenově kaplanem v letech 1951-1957, byl rovněž vynikajícím kazatelem.
Tehdy byla kázání prováděna ještě z vyvýšené kazatelny.
Byl to velmi dobrý počin P. Emila Sosny, že do farnosti přivedl pátera Slívu z Kaňovic.
Farář Emil Sosna věděl, že ve farnosti nutně potřebuje kaplana, protože měl nastoupit na vojenskou
službu k pomocným technickým praporům a bylo mu jasné, že někdo z kněží v Šenově být musí.
Když páter Sosna odcházel k PTP praporům, tak již měl čtyřicet let.
Máme k dispozici fotografie faráře Emila Sosny ve vojenské uniformě pomocných technických
praporů s černými výložkami „politicky nespolehlivých osob“, určených k internaci a převýchově.
Shodou okolností byl právě v této době P. Ladislav Slíva na určitý omezený čas apoštolským administrátorem uvolněn z kněžské služby pro své chatrné zdraví.
Páter Sosna tehdy přesvědčil P. Slívu, aby do farnosti přišel a ten do Šenova opravdu nastoupil.
P. Ladislav Slíva byl v Šenově od prvního dne velmi oblíbený pro svůj milý a lidský přístup k lidem,
mírnost, citlivost a neutuchající ochotu.
Hodně času věnoval dětem, učil je správnému přístupu k hudbě, děti všemožně povzbuzoval
a pomáhal jim naučit se dobře nejen hrát na hudební nástroje, ale především být dobrými a čestnými
lidmi, kteří budou dobře připraveni pro život.
Páter Slíva klidně, ochotně a nenásilně učil děti poznávat a milovat hudbu, zároveň je postupně učil
notám a citu pro hudbu.
Nejdříve děti učil hrát na píšťalu a flétnu, později na další hudební nástroje.
Všem dětem tyto nástroje osobně přinesl a předal.
Byl to pro děti opravdový a vynikající učitel, pro většinu dětí jediný opravdový učitel hudby,
kterého kdy poznaly. Děti měly P. Ladislava Slívu velmi rády.
Po jednom roce, kdy děti hrály na píšťaly a flétny, tak P. Slíva dětem zajistil hudební nástroje,
nebyly sice nové, ale to nebylo rozhodující, velmi dobře splnily svůj úkol a potřeby dětí.
P. Slíva obešel šenovské muzikanty a dohodl se s nimi na zapůjčení náhradních nástrojů, které tito muzikanti doma měli.
A někteří muzikanti tyto své nástroje dokonce darovali, no a děti měly na čem hrát.
Je moc dobře, že P. Ladislav Slíva byl rovněž fotograf, proto máme k dispozici opravdu krásné
fotografie ze začátků hraní šenovských ministrantů, některé z těchto fotografií jsou připojeny
k tomuto textu.
Také je dobré připomenout, že P. Slívovi se v Šenově zlepšilo jeho zdraví, z čehož měli všichni opravdovou radost.
Jan Verlík již jako předškolák hrál na harmonium, od svých šesti let hrál na píšťalu, od sedmi let
hrál na tubu, od osmi let již hrál na varhany, přestože se jedná o velmi náročný a složitý hudební nástroj, opravdový klenot mezi nástroji.
Jenda měl talent od Pána Boha, měl cit pro hudbu, poměrně rychle se naučil hrát na celou řadu hudebních nástrojů. Na všechny hudební nástroje hrál s radostí a srdcem.
Právě P. Ladislav Slíva jako první viděl talent Jeníka a přitáhl jej od zpočátku amatérského,
až k vysoce uměleckému, je možné říci profesionálnímu hraní na varhany.
Jak P. Slíva, tak rovněž P. Sosna měli tu odvahu a pustili ještě dosti malého Jendu k tak vzácnému nástroji, udělali ale moc dobře, právě varhany se staly Jendovým celoživotním posláním.
Varhany Jendu přitahovaly a učarovaly mu, brzy se na ně naučil hrát s velkou pečlivostí a citem.
Každé jeho hraní na varhany bylo pro posluchače opravdovým požitkem a svátkem.
Jenda varhanní hudbě rozuměl a studoval ji, ne v hudebních školách, ale citem a pílí, aby jeho
varhanní projev byl vždy precizní a pro posluchače obohacující.
Postupem času se Jenda stal všestranným muzikantem, multiinstrumentalistou.
Občané si jistě vzpomenou, že Jendu viděli hrát třeba na harmonium, varhany, harmoniku, klavír,
tubu, heligón. V dixielandu hrál rovněž na basovou kytaru a příležitostně na foukací harmoniku.
Neměl absolvovanou hudební konzervatoř, ale celá řada odborníků se ptala, u kterého profesora
a na které škole studoval, tak čistá a precizní byla jeho hra na varhany.
Jaké překvapení pro všechny bylo, když se dozvěděli, že je samouk a žádnou hudební školu nikdy nenavštěvoval a neabsolvoval.
Jeho učiteli byl dědeček Sakmar, páter Ladislav Slíva a samotný život.
Jan Verlík se narodil bezprostředně po skončení druhé světové války, od šesti let navštěvoval
základní osmiletou školu v Šenově.
V letech 1951-1956 absolvoval pět tříd Obecné školy v Šenově u kostela, v letech 1956-1959
absolvoval tři třídy Měšťanské školy v Šenově.
Do školy, a také ze školy, chodil vždy pěšky, byla to poměrně pěkná procházka asi jeden kilometr
tam a jeden kilometr zpátky.
Do staré obecné školy u kostela, případně do měšťanské školy u Šantarůvky vždy chodila pěšky
celá skupina dětí ze Skrbeně a z Lapačky, Jenda vždy chodil s nimi, a všem bylo veselo.
Někdy ale chtěl být sám a cestou si alespoň v duchu procvičoval něco hudebního.
Přestože byl Jenda spíše hloubavé a samotářské povahy, tak si rád s ostatními kluky zahrál třeba
fotbal na šenovských loukách, nebo se jen tak sám inspiroval krásou šenovských luk a řek.
Měl rád přírodu, často pobýval u potoka Datyňka.
Vždy jej ale domů táhla láska k hudbě, stále něco hudebního četl, nacvičoval, hudbu rád poslouchal, případně se snažil hudebně improvizovat.
Po absolvování základní osmileté školy Jenda nastoupil na jedenáctiletou školu v Havířově, bylo
to studium dosti podobné dnešnímu gymnáziu, preferovala se zde matematika, fyzika a chemie.
Studium bylo zakončeno maturitou, školu zdárně absolvoval v roce 1962.
Ještě v roce 1962 Jenda nastoupil na dvouletý učební obor Laborant pro hutě na Středním odborném učilišti VŽKG. Toto studium úspěšně zakončil v roce 1964.
Poté Jenda nastoupil do podniku Vítkovické železárny v Ostravě-Vítkovicích, do centrálních
chemických laboratoří.
Do práce a zpět domů jezdíval autobusem, nastupoval a vystupoval na Skrbeni, do rodinného domu
to již bylo blízko.
Stejným autobusem většinou jezdila také Helena Slívová, rozená Chudějová z Václavovic, která pracovala s Jendou na stejné směně a která na Jendu stále v dobrém vzpomíná.
Společně tak třeba mohli projednávat pracovní, nebo jiné záležitosti rovněž v autobuse.
Ve Vítkovicích Jenda pracoval nepřetržitě v letech 1964-2006.
Po krátkém čase se Jenda rozhodl pokračovat ve večerním studiu na střední průmyslové chemické
škole v Ostravě a získat ucelené středoškolské vzdělání.
Pro toto studium mu bylo vedením školy částečně uznáno absolvované studium na jedenáctiletce
a proto nemusel absolvovat celé studium chemické průmyslové školy od samého začátku, ale pouze absolvoval rozhodující a nejdůležitější část tohoto studia.
Chemická průmyslová škola byla mezi ostatními dětmi poměrně ojedinělá, protože byla považována
za těžkou a příliš odbornou, ale právě chemii měl Jenda rád.
Jenda průmyslovou školu zvládnul a po dřívější maturitě po ukončení jedenáctiletky získal svoji
druhou maturitu, nyní již odbornou.
Po absolvování chemické průmyslové školy pracovně povýšil a pracoval jako vedoucí jedné směny
čtyř směnného provozu chemické laboratoře ve Vítkovických železárnách, kde pro podnik prováděl
různé odborné analýzy a zkoušky celé řady kovů a slitin, které podnik jako suroviny dával k dalšímu
zpracování, případně laboratorně prováděl rozbor již hotových výrobků.
Byla to práce odborná a zodpovědná, stále se muselo něco měřit, stále něco zapisovat, hodnotit,
hlavně ale neudělat chybu, protože na těchto rozborech a jejich výsledcích byla závislá další činnost podniku.
Jenda zvládnul obsluhu také náročných diagnostických strojů a přístrojů, které v laboratoři postupně získávaly své rozhodující místo a staly se samozřejmou součástí Jendovy práce.
Jenda ve Vítkovicích pracoval na střídavé směny, to znamená kolotoč směn 2-2-2-2.
V práci Jendovi všichni jednoduše říkali Honza.
Nedostal se na hudební konzervatoř, čehož velmi litoval, o to více se pak snažil zvládat další a další
taje a zákonitosti hudebního světa.
Když se Jendovi nepodařilo dostat se na studium hudby Ostravské konzervatoře, tak chtěl nastoupit
na základní vojenskou službu s cílem působit v armádním uměleckém souboru, ale na vojenskou
službu jej nevzali kvůli vysokému tlaku.
Zajímavostí bylo to, že právě k odvodu na vojnu jel Jan Verlík na motorce, která se mu ale cestou pokazila a poměrně dlouhý úsek musel motorku tlačit, aby vůbec stihl dorazit na plánovanou hodinu odvodového řízení.
K odvodové komisi přišel celý uřícený a vyčerpaný, opravdu na poslední chvíli, možná, že právě
tato okolnost způsobila problémy s krevním tlakem a odvodový lékař rozhodl, že na vojenskou
službu nemůže nastoupit.
Jan Verlík byl z takového rozhodnutí velmi smutný, protože se moc chtěl dostat do armádního uměleckého souboru a tam pokračovat v hudbě.
Jiní chlapci by za takové rozhodnutí odvodové komise skákali radostí, Jenda však žádnou radost z takového rozhodnutí komise neměl, protože stále myslel na milovanou hudbu a už se viděl, jak
hraje v uměleckém souboru na některý ze svých vysněných nástrojů.
Když Jendovi nevyšlo studium na konzervatoři, ani působení v armádním hudebním uměleckém souboru, tak se přesto hudbě dále věnoval s plnou silou, elánem a zodpovědností.
Našel si jinou životní cestu.
Byl dlouholetým vynikajícím varhaníkem v katolickém kostele Prozřetelnosti Boží v Šenově a také varhaníkem v kostele svatého Václava ve Václavovicích, kdy tento kostel byl otevřen v roce 2001
a rovněž tam byly pořízeny varhany.
Jendovi nedělalo problém hrát na varhany v kostele v Šenově, kostele ve Václavovicích, případně
na harmonium v zimní kapli kostela v Šenově.
Nebylo pro něj problémem být každý den brzy ráno připraven ke hraní u milovaných varhan,
přestože u varhan byla zima.
U varhan měl připravené své „varhanní“ boty, které používal jen při hraní na varhany, aby v nohou
měl ten nejlepší cit.
Někdy se stalo, že nebyl elektrický proud a varhanní vzduchové měchy bylo potřeba obsluhovat nohama, ale také to pomocníci zvládli a varhany nezůstaly hluché.
Jenda za vydatné pomoci rodiny dokončil v roce 1985 výstavbu svého rodinného domu, který byl postaven na pozemku rodiny Verlíkových, jen několik metrů od svého domu, kde vyrůstal.
Velkou oporou při výstavbě byl šenovský občan a zedník Josef Kokeš, který nejen dohlížel
na průběh stavby, ale především dům sám pomáhal stavěl tak, aby opravdu odpovídal projektu,
případně za pochodu se upravovaly různé dílčí stavební záležitosti.
Jeho pomocníkem byl především Rudolf Kačor (1923-2002), manžel známé šenovské cvičitelky
a Sokolky Olgy Kačorové, rozené Folvarčné (1924-2001).
Během stavby ale Jenda onemocněl a několik měsíců strávil v nemocnici, na jeden rok byla stavba domu přerušena, případně omezena.
Dům č. 1403 ulice Ke stovkám se stavěl v letech 1980-1985, Jenda byl v tomto domě šťastný, měl perfektní místo pro cvičení, studium i odpočinek. Byl to zkrátka jeho domov.
V domě žil od svých čtyřiceti let, celkem třicet pět let, až do své smrti, dožil se sedmdesáti pěti let.
Dnes v domě s rodinou bydlí Hana Brachaczková, rozená Stachová, dcera Jendovy sestry Marie Stachové, rozené Verlíkové.
Jenda měl rád sport, byl to hokej, tenis, lyžování, především ale měl rád fotbal. Byl dlouholetým
fandou fotbalového oddílu Baník Ostrava, přicházel ale také na fotbalová utkání Sokola Šenov.
Jan Verlík hrál až do roku 1968 v dechovém hudební souboru kapelníka Rudolfa Guňky (1909-1968),
který byl zároveň jeho skoro sousedem, protože bydlel asi sto metrů od jeho domu.
V letech 1968-1976 hrál v hudebním souboru československého svazu požární ochrany obce, který
působil pod názvem Jiskra, jeho kapelníkem byl František Kubina (1921-2013).
Soubor za tuto dobu odehrál celkem 215 vystoupení.
V letech 1976-1995 hrál v hudebním souboru SJV (Skupina Jana Verlíka), kde rovněž hráli Ladislav
Vašek, Bedřich Grygerek, Vladimír Koběrský, Aleš Fajkus, Jiří Svrčina (1955-2019).
Byl vedoucím tanečního orchestru Jana Verlíka, který působil v době od 21. února 1976 do 28. února
1995 a celkem odehrál 634 vystoupení, což je opravdu velmi vysoké číslo.
V letech 1974-1984 hrál rovněž nepravidelně v profesionálním hudebním souboru Vítkovák, který
často vystupoval nejen v naší republice, ale také v zahraničí.
Tak Jenda se souborem navštívil několik evropských zemí.
Jan Verlík byl často zván jinými hudebními soubory, aby jim vypomohl při různých příležitostech
a hudebních vystoupeních.
Bylo-li to jen trochu možné, tak nikdy neodmítnul, bylo na něj zkrátka spolehnutí.
Šenovští hudebníci měli své zkoušky v přízemí domu č. 1246 Augustina Vaška (1907-1992) a jeho manželky Žofie Vaškové, rozené Brháčkové (1914-1995) na Skrbeni, byli to rodiče Břetislava
Vaška (1939-2010), Ladislava Vaška a Anny Lipinové, rozené Vaškové.
Nyní v domě bydlí Dalibor Vašek s rodinou. Zkušebna byla v provozu v letech 1977-1995.
Tam měli hudebníci svoje útočiště, svůj klid na hudbu, na zkoušení a přípravu na vystupování,
hlavně mohli hudebně tvořit a vzájemně se ovlivňovat a růst.
Pro častý převoz hudebníků a hudebních nástrojů byl potřebný vhodný automobil, Jenda zajistil
starší vozidlo Žuk a celá záležitost byla vyřešena k všeobecné spokojenosti.
Právě Ladislav Vašek byl Jendův velký celoživotní kamarád a hudební parťák, rovněž on zůstal
celý svůj život věrný hudbě.
Je absolventem Lidové hudební konzervatoře v Ostravě, studium zakončil v roce 1970.
Jejich domy nebyly od sebe daleko a rádi se navštěvovali.
S Jendou oba začínali jako ministranti, pokračovali jako mladí muzikanti a zůstali věrni hudbě
po celý život. Byli to opravdoví kamarádi a přátelé.
Při biřmování v kostele v roce 1956 dostal Jenda biřmovací jméno Gabriel (Jan Gabriel Verlík),
jméno Gabriel s radostí přijal podle svého dědečka Gabriela Sakmara.
Právě Gabriel Sakmar byl tím člověkem, který Jendu přivedl k hudbě a Jenda mu tento dík vyjádřil alespoň tímto pěkným způsobem.
Při biřmování Jendy byl přítomen P. Emil Sosna (1911-1973) a papežský apoštolský administrátor František Borgiáš Onderek (1888-1962).
Ke svým sedmdesátým narozeninám obdržel v roce 2015 děkovný dopis s Apoštolským požehnáním
od papeže Františka (1936-2025, Jorge Mario Bergoglio, papež v letech 2013-2025) za celoživotní záslužnou práci pro katolickou církev.
Jenda byl celý svůj život skromným a slušným člověkem, vždy jednal přímo, ohleduplně a čestně.
Jeho parťáci a kamarádi z hudebních souborů jej vždy označovali za vynikajícího člověka, družného
a tolerantního, který nikdy neprosazoval své názory za každou cenu, byl to zkrátka ideální kamarád.
Zemřel dne 14. února 2020, pouhých jedenáct měsíců po své sestře Marii, která zemřela v roce 2019.
Jejich sourozenecké pouto bylo po celý život pevné.
Do rakve mu farníci položili také jeho boty, které po dlouhou dobu používal při hře na varhany.
Na pohřbu Jendovi na varhany nádherně zahrál jeho dlouholetý kamarád Jirka Guňka.
Velmi důstojné pohřební obřady vedl šenovský farář P. Petr Okapal.
Jan Verlík je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Šenově.
I přesto, že již není mezi námi, tak občané Šenova na něj stále s velkou úctou vzpomínají, nejen
jako na vynikajícího hudebníka, ale především na dobrého a čestného člověka.
Připravil Jiří Bednář