Pod hladinou tureckého jezera leží kostel, který změnil křesťanství navždy díky jedinému řeckému písmenu
Letos v květnu uplynulo 1700 let od svolání pravděpodobně nejdůležitějšího a nejvlivnějšího koncilu v křesťanských dějinách. Po tři měsíce roku 325 n. l. shromáždil císař Konstantin stovky biskupů z celé říše v Nikaji na severním pobřeží dnešního Turecka.
Výsledné vyznání víry – Nikajské vyznání – bylo prvním oficiálním prohlášením křesťanské víry a dodnes zůstává základem pro křesťany po celém světě. Navštivte nedělní školu nebo křesťanský kostel téměř jakékoliv denominace a setkáte se s principy odvozenými z Nikajského vyznání.
Debata
Úkol sněmu byl obrovský: stanovit správnou křesťanskou doktrínu, určit datum Velikonoc, definovat biskupské jurisdikce a vytvořit protokoly pro řešení místních schizmat a nesouhlasu. Nejnaléhavější záležitostí projednávanou na tomto shromáždění však bylo učení Aria, významného presbytera z Alexandrie, který se dostal do konfliktu se svým biskupem, Alexandrem z Alexandrie.
Navzdory běžným nepřesnostem Arius i Alexandr potvrzovali, že Ježíš byl Syn Boží a božský. Oba souhlasili – v návaznosti na úvod Janova evangelia – že Ježíš byl přítomen při stvoření vesmíru. Jejich nesouhlas se netýkal toho, zda byl Ježíš božský, ale spíše způsobu tohoto božství a jeho vztahu k Bohu Otci.
Arius zastával názor, že „byla doba, kdy Ježíš] neby“ – krátký, prvotní okamžik, ve kterém Syn ještě neexistoval. Tento názor naznačoval, že Ježíš byl podřízený Otci, nebo přinejmenším že božství Syna bylo závislé na božství Otce. Alexandr naopak byl přesvědčen, že Ježíš věčně koexistoval s Bohem Otcem a byl mu plně rovný.
Základem tohoto teologického sporu byly klíčové filozofické koncepty převzaté od řeckých myslitelů, jako byl Platón. Pokud by byli Otec a Syn příliš sjednoceni, jak argumentovali Alexandr a jeho nástupce Atanáš, pak by utrpení, které Syn zažil během ukřižování, zažil také Bůh – což bylo podle platónské filozofie nemožné. Na druhou stranu, pokud by byli příliš odděleni, jak navrhoval Arius, pak by se zdálo, že křesťanství opouští své monoteistické kořeny a přijímá více božstev. Každá strana zdůrazňovala jiný aspekt podstaty Boha.
Na shromáždění zástupci každé frakce navrhli jiný termín pro vyjádření vztahu mezi Otcem a Synem. Arius a jeho stoupenci upřednostňovali homoiúsios – což znamená „podobné podstaty“ – zatímco Alexandrův tábor trval na homoúsios, neboli „stejné podstaty“. Je pozoruhodné, že celá kontroverze závisela na zahrnutí jediného řeckého písmene, jóta – což dalo vzniknout výrazům „rozdíl o jótu“ nebo „nepatrný rozdíl“.
Císař zasahuje
Sám Konstantin měl poměrně slabé porozumění filozofickým a teologickým nuancím debaty. V jednu chvíli si podle svého životopisce Eusebia z Cesareje stěžoval, že spor je bojem „o malé a docela nepatrné body“. Proč se tedy obtěžoval svolat tak nákladné a časově náročné setkání? Římští císařové dlouho zastávali názor, že soulad a jednotné náboženské praktiky jsou nezbytné pro úspěch a stabilitu říše. Konstantin strávil velkou část své kariéry používáním síly ke znovusjednocení rozdělené říše; nemohl tolerovat neshody uvnitř církve. Jak to uvádí ve své nedávno vydané knize Ancient Christianities renomovaná historička raného křesťanství Paula Fredriksen, Konstantin a církevní vůdci se shodli, že „správné náboženství by mělo být jednomyslné, identita a jednota pravé církve jednoznačná“. Rozdělení v církvi, řekl Konstantin, bylo horší než válka.
Výsledek
Jednání na Nikajském sněmu byla poznamenána intenzivním konfliktem. Podle legendy ze 14. století se svatý Mikuláš – postava později spojovaná se Santa Klausem – během jednání tak rozzuřil, že udeřil Aria přes tvář. I když je historická přesnost této epizody pochybná, přesně odráží prudkost debaty.
Nakonec shromáždění rozhodlo proti Ariovi a vytvořilo formální teologické prohlášení: Nikajské vyznání víry. Hlasování bylo drtivě ve prospěch. Pouze asi 20 biskupů se zpočátku zdrželo podpory vyznání a jen tři – Arius a jeho dva nejbližší spojenci – odmítli jej podepsat. Zbývající odpůrci byli později pod tlakem císaře Konstantina donuceni prohlášení podpořit. Ačkoli sám Konstantin nehlasoval, zasáhl do formulace a trval na zahrnutí termínu homoúsios („stejné podstaty“) do finálního vyznání.
ro stoupence Aria, jak poznamenává Fredriksen, existovaly významné finanční a politické pobídky k přeběhnutí: Konstantin převáděl bohatství ortodoxním biskupům, umožňoval jim cestovat na veřejné náklady, uděloval jim právní autoritu jako magistrátům a zajišťoval distribuce obilí pro jejich kostely.
Sám Arius byl vyhnán z Egypta a označen za heretika. I po jeho smrti ho ortodoxní křesťané nadále napadali. Šířili zvěsti o nedůstojné smrti – podle nich zemřel na výbušný průjem na veřejné toaletě. Podle legendy síla jeho střevních pohybů způsobila, že mu střeva byla vypuzena z těla. Příběh zní nepravděpodobně. Jak napsalaEllen Muehlberger, profesorka na Michiganské univerzitě, je to jeden z řady raně křesťanských výmyslů, ve kterých heretici a schizmatici umírají při dramatických incidentech na toaletě. Mělo to za následek pošpinění Ariova učení výkaly a posílení pověsti Nikaje a jejích rozhodnutí.
Ztracený kostel
Navzdory veškerému svému vlivu bylo skutečné místo setkání Nikajského koncilu až donedávna zcela neznámé. Pak v roce 2018, po století marných snah, vědci oznámili objev starověkých římských ruin pod hladinou jezera v tureckém İzniku. Mustafa Şahin, současný vedoucí katedry archeologie na univerzitě Bursa Uludağ, prohledával břehy po celé roky, než mu v roce 2014 byly ukázány vládní průzkumné fotografie, které jasně odhalily obrys velkého kostela pod vodou. Stavba, která se nachází 50 metrů od pobřeží İzniku, je ponořena 2-3 metry pod hladinou jezera. Şahin a jeho spolupracovník, biblický badatel Mark Fairchild, věří, že toto je místo, kde se Nikajský sněm konal.
Archeologický výzkum odhalil, že podvodní bazilika se zřítila během zemětřesení v roce 740 n. l. a již nikdy nebyla obnovena. Postupem času změny hladiny vody v jezeře zcela zaplavily ruiny. Pro odvážné cestovatele existují plány zpřístupnit ruiny návštěvníkům. V roce 2018 starosta İzniku, Alinur Aktas, řekl, že turistům, kteří chtějí místo navštívit, budou k dispozici profesionální potápěčské kurzy.
Pro dnešní křesťany zůstává Nikaia symbolem doby, kdy byla církev méně rozdělená. Ačkoli účastníci tehdy rozhodně nebyli jednotní a civilizovaní, náboženští vůdci nyní vidí Nikajské vyznání víry jako symbol sdílené shody a víry mezi denominacemi, které tvoří moderní křesťanství. Předchází schizmatům, která nakonec oddělila různé větve pravoslavného křesťanství od římského katolicismu. Před svou smrtí doufal papež František, že se k výročí připojí k východnímu pravoslavnému patriarchovi Konstantinopole, Bartoloměji I., v Nikaji. Papež Lev XIV. cestu uskuteční v listopadu s vyjádřením touhy „pokračovat v dialogu mezi Východem a Západem pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem“. To vše ukazuje, že i když je ponořena pod vodou, Nikaia stále stojí jako maják naděje pro křesťany po celém světě.
zdroj: nationalgeographic.cz