O UMĚNÍ, JAK SI ZKAZIT ŽIVOT
recenze knihy
Na italském knižním trhu je od loňska úspěšný titul s velmi příznivými recenzemi. Název Nešťastní a spokojení s podtitulem O umění, jak si zkazit život (Roma 2016) dává tušit, že četba této, byť útlé knihy nebude procházka rajskou zahradou, ale rozhodně bude stát za to. Její autor píše pod pseudonymem. Ve střemhlavém úvodu, kde představuje svoji zásadní tezi, že totiž „všichni lidé si přirozeně přejí být nešťastní“, říká sám o sobě: „Jsem muž středního věku, spíše vážnější typ, žiji sám, pracovně rozmlouvám s mnoha lidmi, večer nikam nevyrážím, účastním se mnoha pohřbů a nemnoha svateb, oblékám se vždy do černého. Černá, jak známo, zeštíhluje.“ Tato poslední věta, která v italštině zní Il nero sfina, je pseudonym autora. Nerosfina o sobě dále říká, že „žije v Římě. Hodně studoval, nasbíral bezpočet neužitečných akademických titulů a dnes se věnuje především lidem, kterým pomáhá, aby ze sebe dostali to nejhorší. Pracuje převážně v neděli a ve svátky.“ Autor, jak se lze dovtípit, v závěru sám přiznává, že je knězem, a to „špatným knězem, který přečetl mnoho knih“.
Jeho dílko lze žánrově přiřadit k Radám zkušeného ďábla od C.S. Lewise, je však mnohem adresnější a hlavně praktičtější. Nerosfina říká bez okolků: „Neztrácejte čas, snažte se stát nešťastnými, dokud máte jasnou mysl a schopnost sebeurčení. Neodkládejte na zítřek chmury, které můžete mít dnes. Nechcete-li to udělat kvůli sobě, udělejte to alespoň kvůli světu. Je ekonomická krize. Všichni o ní mluví, všichni si na ni stěžují. Víte, že nešťastní lidé nakupují mnohem více než šťastní? Sáhněte si tedy do svědomí: je přece ekonomická krize, buďte prosím nešťastní.“
Ironie, ba kruté sarkasmy autorových paradoxů neznají mezí. Úsměv, který občas mrzne na rtech, umožňuje často – a právě proto – nejen pronikavější pohled do vlastního nitra než by mohla poskytnou psychologická analýza, ale přináší také osvobozující prozření a smíření.
„Nešťastný život – čteme dále v příručce, jejímž autorem je »špatný kněz« – je aspirace někdy podvědomá, ale vlastní každému z nás. Člověk je neúnavný hledač a budovatel neštěstí svého i těch druhých, ale jeho snahy, bohužel, často selhávají anebo jsou úspěšné jenom na půl, protože postrádají metodičnost.“ Nerosfina podává ve své knize všem aspirantům zkaženého života pomocnou ruku. Konečně je na světě přehledná a úplná příručka, která v pouhých dvanácti lekcích naučí, jak se neomylně stát „nešťastným a spokojeným“, a nabízí účinná ponaučení ohledně toho, jak plně těžit ze svého splínu.
Autor, který se nebrání označení filantrop, označuje za pilíře budované sklíčenosti čtyři oblasti. Jsou to naše myšlenky a touhy, naše skutky, naše vztahy a všeobecné úvahy o všem, kam řadí také náboženství, jež je podle Karla Marxe „všeobecnou teorií tohoto světa“. „Myslím si, píše autor, že je lepší nemít teorie tak všeobecné. Přikláněl bych se pro váš klid k tomu, abyste si náboženskou otázku vůbec nekladli. Já jsem si ji nikdy nepoložil.“
Základním pramenem neštěstí zůstává ovšem zmatek a jeho největší nepřítelem je duchovní rozlišování, které vytváří hierarchickou soustavu hodnocení skutků a rozhodnutí podle toho, zda vedou či nevedou k dobru. Kdo chce opravdu svůj život učinit nešťastným, ať odmítne tento hierearchický princip, a je více „demokratický“. Pokud někdo začne s rozlišováním svých myšlenek, riskuje, že se vydá rovnou ke štěstí,“ poznamenává incognito autor v rozhovoru pro italský katolický časopis Credere.
Milan Glaser (www.radiovaticana.cz)
