Římskokatolická církev

farnost Šenov u Ostravy
DUCHOVNÍ OBNOVA FARNOSTI NA BŘEVNOVĚ

DUCHOVNÍ OBNOVA FARNOSTI NA BŘEVNOVĚ

Vedl ji pan arciopat Petr Prokop Siostrzonek:                              

Mt 18,1-5

V tu dobu přišli učedníci za Ježíšem s otázkou: „Kdo je v nebeském království největší?“ Ježíš k sobě zavolal malé dítě a postavil je doprostřed se slovy: „Amen, říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete. Kdokoli se poníží a bude jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. Kdokoli by takové dítě přijal v mém jménu, přijímá mě.

Co potřebujeme k životu? Jsme rodina Boží – tvoříme rodiny. My bratři tady v klášteře, vy doma ve svých rodinách, ve své farnosti jste také jednou velkou rodinou… Matouš píše pro Židy a pro ně byla nejdůležitější Tóra, 5 Mojžíšových knih. Popisuje i Judskou poušť, která je samý písek, ztráceli se v ní, ale pokud znali směr a šli kupředu, nezabloudili a tím byla pro židovský národ Tóra. Ona byla směr – 5 směrnic – jako základ života. Ježíš vede podobně jako Mojžíš svůj lid a daroval nám 5 svých kázání – jako směrnice pro náš život.

Kázání na hoře, kapitoly Mt 5-7

Rozeslání učedníků Mt 9-10

Rozsévač Mt 13

Rozmnožení chlebů a Ježíš na jezeře Mt 14

A kdo je největší? Mt 18

V této 18. kapitole se popisuje doslova řád v Božím domě. Dovídáme se, co máme udělat pro ten náš vlastní řád v domě, v rodině, ve farnosti. Nebudete-li jako děti. Tady jde o poslušnost. Nezlobte se, jak to vyslovím, ale míním to v tom dobrém smyslu, že dítě je „hloupé“ – je potřeba mu stále opakovat – nedělej to a tamto… Na něco ještě nedosáhne, ale není mu to jedno a ptá se: „kdy sám?“ Určitě to znáte… Ve věcech Božího tajemství jsme „hloupí“, ale to zjistíme až po smrti. Jak řekl Ježíš Nikodémovi, je třeba se narodit znovu a my tomu moc nerozumíme. Přiznat si hloupost je pokora. V Boží rodině je pokoj, když v ní žijeme s pokorou. Víme, že máme nedostatky, ale přijímáme to, vypořádáváme se s tím. Sv. Benedikt vychází z tradice pouštních otců, kteří nás učí, jak pojmenovat ty nepříjemné věci v sobě, ale na to potřebujeme klid. Umím být v tichu? V absolutním tichu? K tomu jsme všichni zváni. Humus je latinsky půda – hlína a tady je začátek – pojmenovat si v pravdě vše, co v sobě odkrývám. Nebát se toho, ale v pokoře to umět pojmenovat, všechen ten „humus“ v nás, on není špatný. Humilitas je latinsky pokora. Pravda je pokora, je moc důležité to pravdivé poznání.

Mt 18,6-10

Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází. Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně. Dejte si pozor, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých. Říkám vám totiž, že jejich andělé v nebesích neustále hledí na tvář mého nebeského Otce.

Maličký má první poznání v rodině. Víte, jak se řekne svádění, nástraha, léčka? Je to skandalon – nejsem tím, kým bych měl být. Tady, nás čeká mnohdy léčka i skrze druhé lidi. Jsme zodpovědní za naše poznání. Dostali jsme určité schopnosti, máme je rozvíjet, můžeme dál dojít, více udělat pro druhé, ale i tady na nás číhá nebezpečí, toho špatného příkladu, nechat to vše v sobě ukryté, schované, nedělit se s druhými o to naše poznání. odpovědnost – neseme jí?

Mt 18,12-14

Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých.“

Jistě znáte trilogii o ztracených – pastýř, který hledá svoji ovci – žena, která hledá svoji minci – a Otec, který čeká svého syna. Pastýř nechá 99 ovcí a jde hledat jednu? On ví, kdo je zodpovědný – těch 99 ovcí to ví, ale ta jedna to neví a tu se vydá hledat. Tahle ovce si myslí, že „za plotem souseda je tráva zelenější, chutnější“. Zatoulá se, že si myslí, že je to tam lepší a vidí tam i větší pohodlí. Chce se zabezpečit sama, nechce už pastýře. V rodině máme zodpovědnost vůči těm, kteří se ztratili – neodsuzovat je, nepohrdat jimi. Posuzujeme druhé, že jsou divní. Neposuzujme nikoho, dokud jsme nešli v jeho botách, kus cesty života s ním. Jsem tím, kdo ukazuje druhým směr? Východisko najdeme opět v Božím domě – kus země, kde si chceme pomáhat k nebi. Přistupujeme s nasazením pro ty, kdo se ztratili a k druhým v tom řádu v domě s pokorou, k těm, kdo jsou slabší? Je třeba naučit se v tom domě řešit problémy.

Mt 18,15-17

Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní.

Udělejte všechno, co vede ke smíření, najděte k sobě cestu. Nejde o to nachytat druhého. Ve vztazích k druhým vládne závist. Co je důležité v každém domě? Získat svého bratra- sestru, ne zesměšnit, ponížit, zvítězit, ale hledat schůdnou cestu k sobě. Udělat všechno pro to, abychom získali druhé – tak jedná Bůh. Jednat jako Bůh – to je společenství s Bohem – to je nebe.

Mt 18,18-20

Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.

Budete prosit Boha – On vám to dá. Ano, dá nám to ve své intenci. Když o něco prosíme, je to ve jménu Božím? Tady je moc důležité, že patříme k sobě ve farnosti, máme společné modlitby, adorace, mše –  je tady společná jednota – jedna vůle, jedna touha. Chybí nám toto vědomí. My opravdu klečíme a modlíme se, je zde přítomný Pán, máme uprostřed sebe Živého Pána v Božím Slově, ale už nevíme, že když se sejdeme ve společenství – zde je Živý Pán mezi námi. Uvědomujeme si toto přebývání Boha mezi námi? Mnohdy ve společenstvích schází živé vědomí Boží blízkosti.

Mt 18,21-35

Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.

Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“ Kolikrát mám odpustit? 7×77 – v tomto smyslu je v Bibli myšleno – pokaždé. Proč? Čteme to dále – porovnání, co Pán odpustil služebníku – desítky milionu –  a co nedokázal odpustit pak on svému druhu – pouze sto denárů. Co jsme zpronevěřili? Zde vidíme ten nepoměr v dluzích. Dosaďme se zde bez emocí do pozice toho, komu byly odpuštěny miliony. Přicházíme na svět jako boháči. Život dostáváme jako dar, nezaslouženě, ale my to bereme jako samozřejmost. Kolik těch vzácných darů jsme od Boha dostali? Kolik toho bohatství jsme už zpronevěřili? Svátost smíření je novou šancí – dostáváme novou šanci a vše se znova odpouští. Promarnili jsme toho dost, ale dáváme šanci druhým? Jaký je můj postoj k neodpuštění? Dostávám šanci, abych jí pak dával dál- takto s námi jedná Bůh. Sv. Augustin popisuje lásku jako plamen. My to můžeme vidět, že někoho máme v lásce na okraji a někoho v tom středu žáru naší lásky. Ale každý si zaslouží naší lásku a odpuštění, být v tom žáru uprostřed. Mnich – monachos – ten, který je se sebou, se svým Bohem. Mniši opouštěli svět do samoty. Na poušti chtěli poznat ten humus v sobě – potřebovali k tomu ticho. V tichu uvidíme – jací opravdu jsme – odraz sebe sama –  odraz Boha v sobě. V tichu urovnáváme myšlenky. Jako had v ráji nejprve oslovil ženu, to je dotek se zlem. Dotek přijde, aniž chceme nebo nechceme, to neovlivníme. Žena s hadem diskutuje, to je, že nás to zlo navede a my diskutujeme a rozebíráme to, jestli je to něco, co stojí za přemýšlení, jestli je to dobré, nebo zlé. Jestli je to hloupost a past. Ovoce bylo lákavé na pohled, to je, když nás něco stáhne a láká a my to nedáme a v boji prohrajeme, to je hřích. My máme pracovat s myšlenkou, neobviňovat se, když nás něco napadne, ale pracovat s tím. Když to neděláme a přestaneme rozlišovat – rezignujeme, nastává návyk a my to už neřešíme a upadáme stále do toho samého. Jak myšlenky zastavovat a zhodnotit, to je zpověď, ale pak pozor, je v nás čisto a prázdné místo. A teď je potřeba to místo zaplnit něčím dobrým, ten prostor je třeba naplnit – například duchovní četbou – protože zlý obchází a hledá, kde se může vrátit a přitáhne sebou někdy ještě více zlých a tak se může stát, že po zpovědi zakoušíme, že jsme ještě horší. Postní čas je časem pro dobrou duchovní četbu a dělit se s ostatními – předávat to svoje poznání druhým, mluvit o tom, dělit se a pomáhat si tak. Mnohdy jsem litoval toho, co jsem řekl, ale nikdy jsem nelitoval mlčení.

Zapsala Marcela Krůpová

This site is protected by wp-copyrightpro.com

Přejít k navigační liště