Křesťan nepotřebuje horoskopy

27 Čvn

K poznání budoucnosti nepotřebujeme horoskopy. Pravým křesťanem není ten, kdo se usadí a dál se nenamáhá, nýbrž ten, kdo důvěřuje v Boha a nechává se vést cestou otevřenou Pánovým překvapením. Zastavme se nad postavou Abraháma, v němž se ukazuje styl křesťanského života, náš styl jako Božího lidu, spočívající ve třech dimenzích: obnaženost, příslib a dobrořečení. V knize Genesis Hospodin vybízí Abraháma, aby vyšel ze své země, ze své vlasti, z otcovského domu. Být křesťanem vždy obnáší tuto dimenzi obnaženosti, kterou plně vidíme v Ježíšově obnaženosti na kříži. Na počátku je vždycky pobídka „jdi“, „opusť“. „Jdi, opusť svou zemi, své příbuzné, dům svého otce“. Když si připomeneme evangelia, uvidíme, že také povolání učedníků začíná tímto „jdi“, „opusť“ a „přijď“. Stejně tak je tomu s proroky. Vezměme si Elizea, který právě obdělával zemi, když uslyšel toto „opusť a přijď“ – „Dovol mi alespoň, abych se rozloučil se svými rodiči“ – „Běž a vrať se“. „Opusť a přijď.“ Křesťan musí mít tuto schopnost „obnaženosti“, jinak není autentickým křesťanem. Jako jím není ani ten, kdo nedovolí, aby byl obnažen a ukřižován spolu s Ježíšem. Abrahám uposlechl díky své víře a vydal se do země, kterou měl obdržet za dědictví, přestože nevěděl, kde přesně leží cíl jeho cesty. Křesťan si nepořizuje horoskop, aby viděl do budoucnosti, nechodí za kouzelníkem se skleněnou koulí, nenechává si číst z ruky… Nikoliv! Neví kam kráčí, avšak jde pod vedením. První dimenze našeho křesťanského života spočívá v této obnaženosti. Proč právě obnaženost? Jde snad o důslednou askezi? Vůbec ne! Jde o to jít za příslibem. A to je druhá dimenze. Jsme mužové a ženy , kteří kráčí za příslibem, směřují k setkání, jdou za čímsi přislíbeným – za zemí, říká Bůh Abrahamovi, kterou máme obdržet jako dědictví. Abrahám si nestaví dům, nýbrž stan – pokračoval papež František – aby ukázal, že je na cestě a důvěřuje Bohu, a dále buduje oltář, aby se klaněl Hospodinu. Potom však pokračuje v cestě, je stále na cestě. Cesta začíná každý den ráno. Cesta, na níž se svěřujeme Pánu, cesta otevřená jeho překvapením, někdy dobrým, jindy špatným – jako třeba nemoc nebo smrt. Cesta však zůstává otevřená, protože důvěřujeme Bohu: vím, že Ty mne povedeš na bezpečné místo, do země, kterou jsi pro mne připravil. Křesťan je tedy člověk na cestě, člověk, který žije ve stanu – v duchovním stanu. Když se naše duše příliš dobře usadí a zavede, ztrácí tuto dimenzi cesty za příslibem. Namísto cesty za příslibem chce příslib nést a vlastnit. A to není dobré, to není v pravém smyslu křesťanské. K těmto dvěma dimenzím naší křesťanské existence patří ještě další charakteristika, totiž dobrořečení. Křesťan je člověk, který „říká dobré“ o Bohu i o druhých a který si nechává dobrořečit od Boha a od druhých, aby mohl pokračovat v cestě. To je schéma našeho křesťanského života, protože všichni – včetně laiků – mají dobrořečit druhým, říkat dobré o druhých a říkat Bohu dobré o druhých. Často totiž neříkáme dobré o bližních, když si pouštíme jazyk na špacír a nenásledujeme přikázání, které Hospodin svěřil našemu otci Abrahamovi jako životní syntézu: totiž kráčet, nechávaje se Pánem obnažovat, v důvěře k jeho příslibům, abychom byli dokonalí. Křesťanský život je v podstatě tak jednoduchý!

Z kázání papeže Františka v Domě svaté Marty 26. 6. 2017

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25967