Pár slov k sérii ničivých zemětřesení v Mexiku

30 Říj

Úterý 19. září 2017 nebyl zpočátku nijak výjimečným dnem. V 11:00 proběhl každoroční cvičný poplach připomínající ničivé zemětřesení, které postihlo mexickou metropoli v roce 1985. Okolo jedné jsem s mladším synem v kočárku vyrazil vyzvednout staršího syna z nedaleké školky. Při přecházení pětiproudé křižovatky jsem začal pociťovat otřesy, zpočátku jsem si toho nevšímal, protože nebyly slyšet sirény a slabé zemětřesení je v Mexico City poměrně časté. Po chvilce se ovšem přidaly známé zvuky a navíc jsem byl rád, že jsem se potácivě dostal přes křižovatku, kde jsem hledal, společně s dalšími vybíhajícími lidmi z okolních kanceláří, vhodné místo k úkrytu před možnými hrozbami, mj. před nebezpečně se kývajícími semafory a všudypřítomným elektrickým vedením. Kromě sirén se totiž ozvala i ohlušující rána oznamující pád sloupu a přetržení elektrického vedení. Sílu zemětřesení, které mělo 7,1 Richterovy škály, jsem si v tu chvíli neuvědomoval a lehce v šoku jsem po skončení sirén dorazil do školky, kde jsem čekal s několika postupně přibíhajícími vyděšenými rodiči na okamžik, až budou moci děti opustit dvorek, kde mají evakuační shromaždiště (tyto body shromažďování jsou vyznačeny u každé veřejné budovy). Evidentně otřesený personál nám postupně přiváděl naše ratolesti. Oproti intenzivně se sdílejícím Mexičanům jsem se se syny ihned vydal k domovu.

Po cestě jsme si všímali prvních škod, které byly o to patrnější na naší desetipodlažní budově. Společně s ostatními sousedy jsme byli odsouzeni k čekání, jednak z obavy z dozvuků zemětřesení (tzv. replik), jednak z nutnosti prověřit statiku objektu. Někteří sousedé zůstali uvězněni ve svých příbytcích a volali z balkónů o pomoc. Projíždějící policejní hlídka odkázala hlídače a ostatní na hasiče, kteří prý jediní mají oprávnění vyrazit zablokované dveře. Ulice byly plné lidí a silných emocí. Lidé plakali, objímali se a děkovali Bohu za život. Po pár minutách přiběhla manželka pracující na české ambasádě, kde jsme přijali krátkodobý azyl.

Pracovníci  zastupitelského úřadu se přes výpadek proudu i běžných komunikačních kanálů snažili spojit satelitním telefonem s ministerstvem, ale také se pokoušeli zjišťovat, zda jsou postiženi lidé z české komunity žijící v Mexiku atd.

Po několika hodinách a předběžné revizi objektu jsme byli vpuštěni do našeho domu. Vítaly nás popraskané stěny, okna, otevřené skříně a místy popadané věci. Protože byla školka následující den uzavřena (a pak ještě několik dní), šel jsem s dětmi na nedaleké dětské hřiště. Cestou jsme procházeli nejvíce poškozenou částí města. Provázely nás katastrofické obrazy zničených a poškozených budov, uzavřených ulic, ale také neuvěřitelná atmosféra plná odhodlání, naděje, solidarity a v podstatě i radosti, jež ovládala právě tato nejponičenější místa. Tisíce, zejména mladých, dobrovolníků vyrazily na postižená místa i z velmi vzdálených míst Mexika, aby se zapojily do potřebných prací. Lidé spontánně nabízeli svá vozidla a byty pro dobrovolníky, či pro zemětřesením postižené. Na ulicích v nejvíce poničených oblastech nebo v okolí zničených objektů prostí lidé, ale i okolní obchody, restaurace, firmy rozdávaly jídlo, desinfekce atd., přičemž lidé nijak nerozlišovali, zda ulicí pouze procházíte, či pomáháte. Spontánně na různých místech města vznikaly centra sbírek materiální a potravinové pomoci, která byla během několika málo dní zcela přesycena. Na chvilku, a jen na některých místech, jakoby ustal každodenní shon a honba za maximalizací výnosů. Na atmosféře nic neubírala obvyklá místní dezorganizovanost, přemíra dobrovolníků, policistů, vojáků a techniky (z nichž velká část marně čekala na „seberealizaci“), všudypřítomný unikající plyn a hrozba zřícení dalších budov a replik zemětřesení.

Symbolem zemětřesení se stala škola Enrique Rébsamen ve čtvrti Narvarte.  Během několika vteřin se čtyřpatrová budova školy proměnila v ruiny, v nichž zahynulo minimálně 25 osob, převážně malých dětí. Celou Mexickou federací rezonovaly online přenášené dramatické záchranné práce, při nichž se specialisté pokoušeli ze tří stran proniknout k přeživším. Záběry na záchranná lehátka přibližující se k otvorům, střídaly informace o tom, že zachraňovaná osoba se nachází v jiném patře, tedy ve 40 cm proláklině pod dalšími 50 cm betonu. Byl to dramatický a ne vždy vítězný souboj s časem a počasím, kdy každý vydatný večerní tropický liják hrozil tím, že dosud živé utopí či dále poškodí dosud držící konstrukce objektu.

Člověk konfrontovaný s rozsahem katastrofy, jen v hlavním městě je k demolici na pět set škol a v sousedním velkoměstě Puebla,[1] jež je známá množstvím historických kostelů, je jich cca stovka v havarijním stavu, se neubrání otázkám, proč takovou katastrofu seslal Bůh právě na tolika zkouškami zmítanou zemi. Zemi, kde život lidí ohrožuje válka s kartely, organizovaný zločin a každoročně i značné množství přírodních pohrom jako jsou třeba hurikány. Kde navíc nadpoloviční většina obyvatel žije v chudobě, byť sám stát rozhodně chudý není, spíše naopak. Spousta lidí, neměla, na rozdíl od nás, to štěstí, že si mohou platit pojistku a třeba přišli o domov i veškerý majetek. Na druhou stranu celonárodní solidarita a aktivita skupin i jednotlivců byla a dosud je neuvěřitelná a obdivuhodná, např. jedna Češka žijící v nedalekém městě Cuernavaca, pracující v místní státní škole, kde přišly desítky rodin o veškerý majetek, objíždí přispěvatele a stavebniny, aby sehnala finanční prostředky na stavební materiál či samotný materiál pro takto postižené, aby si mohli svépomocí znovuvybudovat domovy.

Člověk si v této situaci nutně uvědomí nejen absolutní nesamozřejmost své existence a vratkost lidské společnosti, která může být v jednom okamžiku zcela rozvrácena. Chápe, ale i nesamozřejmost následné pomoci, a hlavně jejího rozsahu, který byl z valné většiny spontánní a enormní. Právě tyto momenty činí z téhle katastrofy, která navíc proběhla ve třech vlnách, protože střed Mexika byl vystaven ničivým zemětřesením nad 6,5 stupňů Richterovy škály celkem třikrát během dvou týdnů,[2] událost, která má přes svůj tragický rozměr i mnoho pozitivních aspektů, které naopak vyvolávají v lidech radost, vděčnost. Právě nesamozřejmé a velmi upřímné projevy vděčnosti Bohu se načas staly ještě výraznější součástí místního koloritu. Pro člověka ze střední Evropy je toto obtížně pochopitelné. V místních podmínkách, kde lidský život má zdánlivě nižší cenu, zainteresovanost státu a úřadů je obecně spíše předstíraná než opravdová, vítězí rodina, komunita, sounáležitost a vzájemnost a tedy lidskost a opravdová láska. Láska k Bohu i k bližním.

 Miroslav Nedorostek

[1] Město se nachází cca 100 km od hlavního města na druhé straně vrcholků, jimž vévodí sopka Popocatepetl.

[2] První zemětřesení proběhlo devátého, poté devatenáctého a naposledy 23. září